Čvn 052017
 

Z časopisu Pentagram 2017-2:

SVĚT JAKO TANEČNÍ VEČÍREK?

Tango protikladů

Je jen těžko představitelné, že pole, skrze které jsou lidé spojeni, je mnohem větší než město, země, kontinent nebo Země. Pole, které se rozprostírá přes miliardy světelných let a zná jak viditelné, tak i neviditelné pláně. Je neustále udržováno v pohybu pozorovatelnými i nepostřehnutelnými silami. Toto pole, životní pole, je prozařované božským, aby se v něm mohli rozvíjet lidé jako my, kteří si toto spojení ještě stále úplně neuvědomují.

 

Tu a tam, jako v argentinském tanečním lokále, oživujeme toto šeré a teplé pole. Vířivé zvuky bandoneonu, houslí a klavíru roztáčí páry ve strhujícím tangu. Každý se nese na vlnách energie, která proudí těsným prostorem. Na balkóně nad taneční plochou hrají s plným nasazením hudebníci. Vášnivě, tlumeně, vroucně, divoce. Zkušeně vedou tanečníky sálem.
I my tu tančíme. Točíme se a kroužíme jeden okolo druhého, těsně spolu, odděleně, výrazně, rozjímavě. Ani na okamžik neztrácíme jeden druhého z očí, ani na okamžik se nepřestáváme jeden druhého držet, protože jsme jedno. Tančíme tango dobra a zla, lásky a nenávisti, dne a noci. Tančíme tango protikladů, smrtelně vážně, nebo lehce jako pírko. V jednom okamžiku je vše nádherné. V dalším okamžiku je vše nesnesitelné, ale ten pocit potlačíme. A zatímco jsme dokonale pohrouženi do tanga, náhle uvidíme stěnu tanečního sálu. Hudba se mění a ke svému zděšení zjišťujeme, že náš partner přebírá iniciativu. Bezmocně jsme zatlačeni zpět. Naše radost se zdá nedokonalá, ale ani náš smutek není absolutní a po několika nesmělých krocích dozadu dokážeme jediným šarmantním pohybem obrátit směr. A bandoneon jásá.

My tančíme dál, musíme se pohybovat. Jak jsme se sem dostali, nevíme. Noc postupuje a každé tango se tancovalo již mnohokrát. Každý vrchol a každý pád, každá naděje, každá radost, ale i všechny jejich protiklady byly již zažity ve všech možných nuancích. A pomalu se na nás snáší únava. Naše pohyby se stávají méně bouřlivými a náš tanec línějším. A když neochotně začínáme naše iksté tango, vynořuje se v nás otázka:

„K čemu to všechno je?“
V tom okamžiku se najednou rozšíří obzor. Tančíš ještě stále dál, ale najednou prohlédneš hru, bolestnou hru, která se kolem stále odehrává, dokud se konečně nezačneš ptát, co se vlastně děje vně tanečního sálu. Existuje nějaké vně? Můžeme se vyhnout tomuto tanci, který nás tak nekonečně dlouho zaměstnává?
Náhle stojíš mimo. Rozhlížíš se a za jasné letní nocí vidíš miliony hvězd nad sebou. Zmocní se tě pocit nekonečna. V jediném okamžiku zažíváš ohromující pocit – hledíš do bezmezného prostoru. A kladeš si klasickou otázku: existují nějaké hranice v té nekonečnosti? Má vše viditelné své hranice? Viditelné a neviditelné, nejtvrdší skála a nejjemnější pocit, člověk a božstva, která vytváří vesmír?
Pokud by tomu tak bylo, pak bychom my všichni žili v ohraničeném prostoru, jako v našem tanečním sálu. Mezi jeho zdmi jsme zrozeni, vedeni, rozkvétáme a umíráme. Mezi jeho zdmi tančíme svá tanga protikladů. Přitom věříme, že jsme bdělí, ale je to jen stav opojení. Necháváme se stále ovlivňovat a visíme jako loutky na neviditelných nitích sil, které ani neznáme. Protože stále tančíme, nevidíme, že existuje jedna rovina bdělosti, kde jsme opravdu schopni volit. Ten, kdo pocítí i malou jiskru této bdělosti, nemůže dále tančit s ostatními a mizí jim z dohledu.

Skrze tanec, na kterém se ty sám podílíš, se celá skupina lidí nechává unášet k jednání, které by jinak opravdu bdělý, vědomý člověk nedopustil. Chceš dále tančit? Co se s tebou stane, když nejsi schopen přestat? Budeš jako ten tanečník, který pozvolna ochabuje, ale přesto dále pokračuje, který ztratil své ohnivé nadšení, ale spoléhá na svůj zvyk?
A co životní pole, ach, to pole, ve kterém žijeme, se o nás stará jako matka. Jsme postaveni z jeho prvků a jsme živeni plody jeho viditelných a neviditelných říší, hmotou a silou záření. Tak nás pohání vpřed. A když uložíme hlavu k poslednímu spánku, prvky se znovu rozplynou na stavební kameny pro neustále nové zjevení.
Je proto zvláštní, že tvoje touha po rozšíření svého životního pole neochabuje. Přeješ si sjednocení ve světě duality, svobodu ve světě ohraničení a věčnost ve světě pomíjivosti. Pronásleduješ dokonce nesmrtelnost. Jak je toto možné? Jak si můžeme my, kteří jsme zcela vybudováni z prvků daného životního pole, přát něco, co zde nemůže být nalezeno? Proč si neklademe častěji tuto otázku? Pojmy jako dokonalost, nepodmíněná láska a věčnost jsou součástí naší řeči, ale jimi popisované jevy nejsou ve světě kolem nás k nalezení. Nemůže tomu být jinak, než že v nás existuje něco, něco, co v nejhlubší bytosti promlouvá z neomezeného prostoru mimo náš pomyslný taneční sál, z prapůvodního pole: prapůvodní život.
Kdysi, když jsi vcházel do silového pole tanečního sálu, musel jsi všechno božské opustit. V tanečním sále vládnou zákony tanečních kroků a tanga. Všechno v tanečním sále je pomíjivé, neboť to nebožské se svého času vždy jednoduše rozplyne.

Právě stojíš venku a tohle vše ti prochází hlavou. Tu ti padne do oka paprsek jedné hvězdy, zatřpytí se a spustí celý vnitřní vesmír do pohybu. A ty jsi na řadě! Na řadě jsi ty, možná jako dočasný člověk číslo deset tisíc. Hvězda pohne jádrem, možná také jádro přitáhne světlo hvězdy, kdo ví. Ale přichází jeden impulz za druhým, podnět za podnětem z prapůvodního pole. Jednota, svoboda, láska, věčné hodnoty bez protisil, laskavost, vlídnost, síla, tvořivost, impuls – jako nová melodie. A ty ji slyšíš! Zatímco byli tví předkové zcela pohlceni tancem, ty nyní stojíš zde venku, tvůj systém je unavený neustálým, nesmyslným pohybem. Melodie prapůvodního pole k tobě proniká stále víc a víc. Ze začátku sotva slyšitelná, za okamžik přehlušena orchestrem, postupně stále jasnější, stále naléhavější, až již nemůže zůstat bez povšimnutí a začíná nový tanec. Nový tanec, který tě promění do posledního atomu, tě povede po stopě hvězdy, která svítí tam, v blízkosti pramene tvé bytosti.

I když jsi již vyčerpaný, to jediné, co nyní máš dělat, je neustále se pohybovat s proudem, naučit se kroky, které patří k této božské melodii. Tančit nový tanec, směřovat nejčistší touhu ke světlu hvězdy, která tě vede. Už nikdy nebojovat proti silám tohoto světa, nesnažit se strhnout ještě jeden protiklad, který by se pak neomylně mohl stát tvým tanečním partnerem. Bez ohledu na to, v jakých měnících se podmínkách se můžeme ocitnout, nechávej svůj pohyb určovat jádrem.

A tak, sám sebou chráněn, s novou melodií kolem sebe a s hvězdou před očima, bude tvá nejhlubší touha konečně naplněna.
Když si konečně zvykneš být venku a pozorně se rozhlédneš kolem sebe, uvidíš mnoho lidí, jako jsi ty. Někteří váhavě dělají své první otáčky, jiní se již plynule pohybují v novém rytmu na kosmickém tanečním parketu.