Bře 062017
 

Z časopisu Pentagram 2016-4:

VZDĚLÁVAT… POSKYTOVAT PROSTOR, KDE JE TO MOŽNÉ, URČOVAT HRANICE, KDE JE TO NUTNÉ

Zkoumáním hranic poznáváme svobodu

V láskyplném objetí milujících rukou se dítě cítí nejjistěji. A přece jsou tu chvíle, kdy matka musí „dítě odložit“. Je to začátek jeho osamostatňování a objevování prostoru. Téměř jako ztracené pak dítě leží v pro něj nekonečně obrovské kolébce. O něco později, když nabere sil, objeví, jak se samo pohnout, až se jeho hlava dotkne boku kolébky. Něco jako náhrada stěny dělohy? Zdá se, že hledá to, co zná, pocit bezpečí být obklopen: „Cítím hranice, tedy jsem“.

 

DOMA   O něco později navždy končí období horizontální polohy ležení na bříšku nebo na zádech. Svět kolébky a ohrádky si samo zvětší na pokoj a později na vstupní halu, scho­diště… Je fascinující, jak dítě s plnou důvěrou radostně jde na svou objevi­telskou výpravu: nejdříve po čtyřech a později na obou nohách objevuje hranice a posouvá je. Hranice ovšem posouvají jak dítě, tak i rodiče. Zdá se, že dítě je poháněno přirozenou touhou objevovat a tím se učí a roste. Rodi­če také objevují, ale chtějí dítě hlídat a chránit: „Opatrně! Dávej pozor!“ Kde je potom důvěra? Proč se bojí, že by jejich dítě mohlo upadnout, spálit se nebo onemocnět? Dětští lékaři říka­jí: „Dovolte svému dítěti zkušenosti, dokonce i tehdy, když jsou bolestivé!“


Děti moře, Jozef Israëls, 1872 © Rijksmuseum, Amsterdam

NA ČERSTVÉM VZDUCHU   Malá rodina je na pláži. Je krásný slunečný den s hrady z písku a nekonečným hledáním mušliček. A náhle nastane úděs: dítě zmizelo. Rodiče ho hledají všude, volají ho a nakonec běží za plavčíkem. Klidný hlas jim říká:
„Pojďte, podívejme se směrem, od­kud fouká vítr.“
„Proč?“
„Protože odpor proti větru dává dětem pocit omezení, hranic. Tak to prostě cítí. Když se vydá po směru větru, dítěti připadá, že se odpor vět­ru a s ním i hranice ztrácí.“
A vskutku, zanedlouho o kousek dál po pláži kráčí zcela klidně malý bosý človíček s umíněnou hlavičkou ve větru.

VE ŠKOLE   Baculaté ručky batolete se proměnily v kostnaté ruce chlapce, ovládající jemné motorické dovednos­ti. Jaká je to změna proti hrabání ho­lýma rukama v mokrém písku nebo míchání bahna klacíkem. Najednou musí vybarvovat a psát přesně mezi linky! Jaké je to omezení! Bude mít později v životě ve své dospělosti ješ­tě někdy odvahu myslet „vně hranic“?

V KRUHU PŘÁTEL   Když se s nimi setkáte, připadají vám všichni stejní. Nechodí, ale vlečou se. Nesedí, ale hrbí se. Jako by nevěděli, co se svýma dlouhýma rukama a nohama. I kdyby vlastně chtěli stavět lesní chýši nebo šplhat na strom, už nechtějí dělat nic. V žádném případě. Mají pohodu. Se svými mobily jsou dosažitelní každé­mu s výjimkou vlastních rodičů, přá­telé jsou pro ně mnohem důležitější. A tak se na jedné straně nechali chytit do sítě nevyřčených, avšak často vy­nucených kodexů kruhu jejich přátel. Na druhé straně jsou to mladí lidé tak intenzívně toužící po své vlastní svo­bodě, že tvrdě bojují s hranicemi na­stavenými vnějším světem. A „poho­da“ není ničím jiným než rozptýlením chaosu v jejich hlavě.
V euforickém očekávání potom­ka se rodiče rozhodují vychovávat ho podle principu dýchání: výdech – poskytování prostoru k objevování, jak jen je to možné; je dovoleno vynikat; smět vyčnívat; je dovoleno snít; mít přání; je dovoleno padat a zase vstá­vat. A nádech – stanovování hranic; při nabízení bezpečí; při kladení nároků; při konfrontaci; při kladení kri­tických otázek; při ponechání mož­nosti přemýšlet sám o sobě.

V praxi rodič zjišťuje, jak náročné toto je. Chce své dítě ochránit… Před čím? Před tím, čeho se on sám bojí? Dítě samo tento strach nemá, alespoň prozatím. Je připraveno čelit životu, je to pro něj ohromné dobrodružství. Je to cesta poznání, kde pocity a in­tuice slouží jako kompas k určení směru a opatrnost ani předcházení rizikům tímto kompasem nejsou. Jsou v moři života vysoké vlny? Bezva! Mami neboj, tati, tohle je můj život. „Víte přece, že život je životu nebezpečný!“
A posléze se stanou rodiči. Role se prohodí. Zatímco dříve byl dítětem kladoucím všetečné otázky, nyní začí­ná o některých z nich uvažovat. Kde je naše odvaha žít život? Ponořili jsme se do svých srdcí a našli jsme tam své nejhlubší touhy a snažíme se je násle­dovat? Nebo jsme se chytili do lepkavé sítě sociálních závazků a očekávání? Nechali jsme se řídit strachem, zůstali jsme při zemi – nebo snad stojíme na hranici svých schopností a nechává­me odejít jistotu (zdánlivé bezpečí)? Máme odvahu roztáhnout křídla, za­pomenout na chvíli na své malé já a přenést se do nekonečna?

A pak si to uvědomí: dýchali pro své dítě. Vdechovali a vydechovali svá vlastní omezení na své dítě. Samozřejmě také vydechovali svou vlastní tou­hu po svobodě. V tomto dechovém poli existovala jistá synchronizace v této bezpečné rodině. Ale není to – ač je to nezbytné – vlastně něco jiné­ho než skutečně svobodné dýchání? Skutečně svobodně dýcháme pouze tehdy, když jsme spojeni s nekoneč­nem. Obecně naše dýchání souvisí se stavem našeho života. A násled­ně také vydechujeme stav života omezený a znovu potvrzovaný. Dech samozřejmě obsahuje naše dobré záměry, ale také obavy a strach. Ale jak se dá dýchat bezpodmínečně? Jak lze dýchat nekonečno, dech, při kterém je všechno možné?

V SOBĚ SAMÉM   Přichází okamžik, kdy mladý člověk nabyl odvahy pro­lomit omezení stanovené hranicemi, byť pouze na chvilku. Ačkoliv je stá­le propojen s okruhem svých přátel, nyní si stále důkladněji vybírá svou cestu – cestu z vnějšku do nitra. Vo­dopády slov uvolňují prostor pro je­zera ticha. Tak jako tak se zdá být stále více viditelný: člověk, který se více či méně schovával sám do sebe, se stává čím dál tím víc viditelnějším.

VE VŠEM   Víc než kdy jindy se ro­dič cítí být propojen s touto mladou bytostí. Nejen jako otec či matka, spojeni poutem krve, avšak rovněž propojeni skrze své duše. Hledání svobody dítětem zároveň zviditelňu­je meze a omezení rodičů. Duše, kte­rá hledala tělo, nepřišla nadarmo do tohoto světa skrze své rodiče pouze za účelem strávit nějaký čas s touto rodinou. Rodiče i dítě společně putují objevit něco dalšího, co v nich začne dýchat, ono skutečné já. Při prvním nadechnutí a výkřiku zrození onoho skutečného já počíná velmi zvláštní dýchání. Dýchání, při kterém neko­nečno neustále hledá zdánlivé koneč­no a opět se spojuje samo se sebou, umožňující cokoliv představitelné. Tvořící, přinášející a spojující vše v jedno.