Bře 062017
 

Z časopisu Pentagram 2017-1:

Zbožnost sedí člověku v krvi

Říká se, že vývoj lidstva řídily velké duchovní síly. V moderní esoterice se mluví o velkých bytostech s neznámou duchovní silou, které vedou národy ve všech jejich činech a skrze to se také samy vyvíjejí. To už se vědělo v dávnověku. Projevem tohoto vědění byla pozitivní víra: každý národ měl svého jediného boha a přizpůsobil se jeho (domnělým) požadavkům a přikázáním. Že tomu tak bylo také v Mexiku, o tom nám podává zprávu svatá kniha Popol Vuh, o níž se více dozvíte na jiném místě v tomto vydání.

 

Je politováníhodné, že my, moderní lidé jsme tak nasměrováni na to vnější, že se tím vzdáváme přímé inspirace těmito spirituálními silami. Co vnitřně zažíváme – pokud se to vůbec stane – je ponejvíce jen reakce na okolí. Z našeho vlastního nitra toho přichází málo, neboť všechny naše smyslové orgány jsou nařízeny na příjem z okolního prostředí. Kromě toho jsou naše schopnosti „darovat“, vyzařovat ještě velmi slabé a skryté. Proto v nás prozatím ještě nemůže proudit pramen dobra a opravdové pomoci.
Existuje ale jeden velmi zvláštní impuls, který vyvstává z nitra moderního člověka – nezávisle na jeho okolí. Je to jakoby „hlas“, který ho velmi sporadicky zasáhne z čisté atmosféry míru, a jeho vědomí se tak dotknou neznámé vjemy harmonie a svobody.


Schodiště s hadí hlavou na Quetzalcóatlově pyramidě

VÝVOJ NEZNAMENÁ VŽDY POKROK   Dnes se zastává názor, že národy, které dětským způsobem uctívají boha a jejichž příslušníci se cítí vzájemně propojeni se svojí církví, jsou primitivní. K tomuto názoru přispělo ve velké míře učení křesťanské víry. Západní člověk vlastní totiž také náboženství, staví se však vůči své církvi nebo své víře docela odlišným způsobem. Tato víra mu není vždy životní nutností, ale spíše druhotnou záležitostí. Často ji udržuje jen z přání zachovávat určité společenské modely, vyšší kulturu nebo oblíbený životní styl. Na Západě stojí osobnost, a především její individuální vývoj na prvním místě. Ale co přináší tento vývoj? V nejlepším případě dobrou výchovu, a tím rozumné myšlení, inteligenci a sociální dovednosti. Důležitá jsou přátelství a dobrý vkus. Tím je navenek vyjádřeno, že to je to, co chce vidět u jiných. Ta druhá strana mince, starosti nebo těžkosti, není vítána a je nejraději popírána. Ale ona existuje a hraje nevědomě velkou roli.
Vše se nalézá ve vývoji. To dodává odvahy do budoucnosti. Ale nejsme žádní snílci. Vývoj, to ano, ale pokrok? Jak dalece člověk vnitřně pokročil? Změnily se jeho „city a pohnutí mysli“ v běhu staletí či tisíciletí? Stali se lidé šlechetnějšími, nezištnějšími a láskyplnějšími? Postřehne ucho nevyslovený vzdech někoho druhého „mezi řádky“ rozmluvy? Vidí oko utrpení – nikoliv utrpení v pouhých nesnázích, nýbrž utrpení, které vychází ze zapření pravého člověka?
Z těch mnoha pocitů a emocí, které se v nepřetržitém sledu dotýkají člověka, se z jeho paměti absolutně nic neztratilo. Všechny pohnutky se popořadě stále znovu dostávají aktivně, naléhavě a dotíravě do vědomí, a člověk je prožívá. Nebo je to vyjádřeno příliš pasivně? Silná emoce se provalí většinou ve zlomku vteřiny. Krev se vzpění, touha sílí, dokud není nasycena. Potom zase zmizí do pozadí vědomí a dopředu se tlačí jiná. Některé přijdou jako mráček a vyvolají blaženost. Jiné se podobají bouři nebo orkánu. A stejně jako pole a role čeká i krajina lidské duše, až vše pomine. Avšak následkům této bouře duše neunikne. Nervový systém se musí opět zklidnit a krev přijmout novou energii. Tak to jde dál až do konce, až je regenerační schopnost duše vyčerpaná. Pak je život navrácen zpět velkému životu, kde měl svůj původ. Dovede to člověka dále?

KREV JE MAGICKÁ   Každý zná a prožívá tyto individuální pohnutky, protože jsou zakotvené v krvi. Proto se také říká: Krev je duše nebo duše je v krvi. Ztratit dva a půl litru krve – víc není potřeba, jak víme – přišli bychom o život. Ve zdravém člověku je pět až šest litrů krve. Lidský život a krev jsou téměř nerozlučně spolu spojeny. Přes tuto „zvláštní šťávu“ se vracejí opět do života vlastnosti rodičů a předků. Ale také charakter a minulost člověka se v ní vyjadřují navenek jako talenty nebo omezení. Kdo chce svůj život pozitivně ovlivnit a rozvíjet se v duchovní oblasti, musí se změnit až úplně do krve. To se možná snadno řekne, ale trvá to dlouho. Krev je totiž zrcadlem. Odráží svět v lidském vědomí. To platí jak pro svět vnější, tak pro svět vnitřní. Neboť vnější svět odpovídá tomu, co vychází z člověka. Když v něm hovoří hlas neosobní energie, potom krev přivodí zesílení této energie.
Závisí to jen na tom, na co se člověk zaměří. Zaměří-li se na původní energii, potom se všechny božské vlastnosti mohou v krvi opět vyjádřit! Krev má totiž také – vedle všech fyzických funkcí – magický aspekt. Přijímá jak pozitivní, spirituální energii, tak také negativní energii a proměňuje ji na blahodárné nebo škodlivé impulsy pro člověka.
Duchovní škola Kříže s Růží hovoří o tajuplné síle. V terminologii prvních křesťanů se mluví o „krvi Krista, která nás očišťuje“, neboť člověk, který je s tím hluboce spojen, vede život moudrosti a připravenosti k pomoci a je nasměrován na „nebeskou říši“. Takový člověk vyvozuje – symbolicky viděno – všechny potřebné konsekvence ze síly, která ho inspiruje a naléhá na něj. Dává svůj život, aby mohl tuto sílu následovat. Od dob Krista se může každý člověk podílet na tomto vnitřním životě. V míře, v jaké působí nová síla v jeho krvi, bude překonávat eventuální překážky, a sice tak, že jejich negativní projevy vymizí až i z jeho krve.
Učení Nového zákona můžeme rozumět tak, že je v něm zvěstována „svoboda evangelia“. Ale podívejme se, co se z toho stalo již v prvních stoletích křesťanství. Ačkoliv tehdy síla osvobození byla obětí krve Ježíše spojena se Zemí, vsugerovalo se nám, že jsme závislí na vnějším Ježíši a že je bezbožné důvěřovat Ježíši vnitřnímu. Ale my jsme přece stvořeni jako „malý svět“ podle Božího obrazu!
Když tato duchovní esence – „krev Krista“ – vnikla na Předním východě do atmosféry a do Země, udál se stejný impuls ve Střední Americe. Také ten byl zaměřen na srdce a krev lidí.
Před mnoha tisíciletími byla u původních národů Jižní Ameriky vzpomínka na velké vyslance Atlantské periody ještě živá. Darovali lidem náboženství budující srdce. Říkávali: „Pozvedněte svá srdce k božskému světu, snažte se žít nepřetržitě v inspiraci a po příkladu Velkých. Neupadejte jen do pozemského života, nýbrž se učte, jak svá srdce přivést k rozvoji a vývoji, tím že přijmete Boží energii do krve.“
Touto spoluprací se kromě toho připraví potrava pro bohy. Neboť vyzařující schopnost krve – tak to nazývali staří kněží – vytváří nejdůležitější zdroj obživy pro božstva. Ti žijí ze všech životních projevů, tedy ze všech pocitů a emocí lidí. Ale kněží znehodnotili původní božské energie svým úpadkem a manipulací. Jejich život zdegeneroval neustálým sebeprosazováním a jejich cílem bylo pouhé udržování pozice síly.
Z této situace vznikla pravděpodobně praxe fyzického obětování lidského srdce, krve dětí, otroků a válečných zajatců, jak nám vyprávějí španělské příběhy. Kdyby byly tyto hanebné praktiky opravdu prováděny, potom by byly přesně neblahým opakem toho, co se událo v životě Ježíše a potom na Golgotě: Ježíš obětoval svou životní energii pro druhé.
Tvrdí se, že pozdější kněží – ovšem i nynější, i když jiným způsobem – záměrně a promyšleně převrátili podstatu mystéria Golgoty v opak a říkají: „My, zástupci bohů, bereme vaše srdce – možná doslova – a obětujeme ho.“


Kašna uprostřed nádvoří vládní budovy na velkém náměstí Zócalo v Mexico City. Studnu zdobí jezdec na okřídleném koni.

PROMĚNA KRVE   Vědomým sebeobětováním – ne ve smrti, nýbrž v životě – se stává veškerá tato k Zemi poutající magie úplně zbytečnou. Vědomé sebeobětování čistí životní atmosféru člověka, takže čistá Kristova síla je stále aktivnější a účinnější.
A také Země se potom proměňuje. Nový duchovní impuls v atmosféře, který je spojen s Kristem, působí stále silněji.
Mohou přijít časy, v nichž bude jméno Krista zapomenuto a nebude se už vědět, co se tehdy událo. A přesto začala znovu atmosférická změna. Člověk je způsobilý k vnitřní svobodě, a proto ji získá.
Žádná skutečná změna nemůže nastat, dokud není proměněna krev, základna vědomí. Ale kvalita a vlastnosti krve, charakteru a životní duše člověka se nemění tak lehce. K tomu je nutný první impuls, který jako kvásek v chlebu zapříčiní proměnu. Tento impuls nepřichází z naší přírody. Kdyby to tak mohlo být, lidstvo by mělo již dlouho svůj duševní vývoj dokončený. Tento náhled získalo původní gnostické křesťanství a střežilo jej jako tajemství Kristova mystéria. Kristova krev navždy pozitivně změnila srdce Země, a tím také lidstvo. To se ukazuje všude ve světě. Člověk, který na to nasměruje svůj život, obdrží v absolutním smyslu podíl na univerzálním životě, který je stále spojen s Ním, s Kristem.
Jako čistý impuls z oblastí původního života prozařuje On krev duchovním žitím. Tento impuls je ve srovnání s impulsy přírody sebezachovávání zcela protichůdný. Může šířit jen světlo a lásku. Proto se často říká, že člověk dostane šok, když poprvé zažívá tuto sílu! Ale když reaguje pozitivně, započne rozhodující proces, který nazýváme „základní proměnou“ nebo „velkým obratem“. Je jasné, že tato proměna nemá nic společného s vnějšími nebo společenskými okolnostmi. Jde o vnitřní proměnu, o proměnu krve v srdci člověka.

„Živé slovo“ od Catharose de Petri, kapitola 16:
„Gnostické uvědomění znamená dosáhnout ryzí jednoty znovuzrozené duše a Ducha. To je pravá a ústřední idea. Z této Kristovy síly, krve Ježíše Krista, musíte žít. Tato krev musí být přijata játry. Tuto krev musíte vdechovat. Tato krev je Gnose, která vás volá. Je nazývána krví, protože je přijata přes srdce jako světelná síla, která mění krev.
Tato krev pak musí nahradit ústřední životní princip, aby z této síly krve mohl povstat v poli vzkříšení úplně nový člověk.“