Říj 032016
 

Z časopisu Pentagram 2016-3:

Cesta Mantaa (II)

C. M. Christian

 

Po dlouhé době cesty krajinou jsme dospěli k osamělé vysoké skále. Poblíž skály seděla v jejím stínu vedle pramene s křišťálově čistou vodou velice stará žena. Tiše jsem sklonil hlavu, abych ji pozdravil. Ostře se podívala do mých očí. Potom vytáhla pohár, naplnila ho vodou a řekla:

„Kdo klesá hluboko, musí šplhat vysoko.
Kdo o sobě vysoko smýšlí, musí se nízko sklonit.
Kdo je vázán ke kruhu, je chycený v čase.
Kdo míří do středu, najde věčnost.“

Podala mi pohár.

„Pij, mé srdce, až nic nezůstane.
Pij živou vodu, abys nalezl zdraví.
Všechny iluze nech za sebou.
Utěšuj každé trápení.
Udělej prostor pro Světlo.
Vrať se domů k Bohu.“

burro-en-c-zarbol_hf

Poděkoval jsem a začal pít vodu z tohoto úžasného pramene. Hned to osvěžilo mé srdce, oživilo mou hlavu a posílilo mé tělo. Můj společník se touto vodou také osvěžil. Stará žena řekla:
„Nechte si pohár a dobře ho střežte. Kdykoliv budete mít žízeň z ryzí touhy, napijte se z něho a obdržíte sílu. Jděte a mějte odvahu. Boží požehnání buď s vámi.“

Přijal jsem její dar s radostí a vděčností. Potom jsme pokračovali v naší cestě na Východ. Brzy jsme dospěli k vysokým horám. Byla to divočina s hlubokými kaňony, vodopády a mnohými jeskyněmi. Stoupali jsme přes holé útesy, dokud jsme nebyli velice vyčerpaní a nespočinuli před jeskyní. Zvnitřku jeskyně jsme uslyšeli podivné kvílení, pláč a křik. Avšak byli jsme příliš unavení, než abychom hledali jejich původ. Za chvíli jsme uviděli ponuře vypadajícího skřítka vyskakujícího z křoví. Spěšně vysbíral z tajného skrytého místa mezi kameny a sutinami šperky a dukáty. Pak všechno vtáhl s velkou námahou zpět do nejhustšího křoví. Zavolal jsem na něj: „Můžu ti pomoct?“ Načež malý skřítek vztekle zařval: „Na toto místo přichází jen chátra a zloději, aby ukradli mé zboží. Jdi odsud pryč, nebo pocítíš mé drápy!“
„Uklidni se, skřítku! Tvé zlato nás neláká. Je těžké a nezajímavé. Poklad, který hledáme, je mnohem lepší. Ale to tě nebude zajímat.“ Skřítek se poškrábal, přistoupil blíž a s lačnýma očima zasupěl: „Je to možné? Hledáte Kámen mudrců? Ten znám docela dobře.“ Se smíchem jsem odpověděl: „Každý zná kámen z ,doslechu‘. Ale kdo ho opravdu chce najít, musí se zříci takového zlata a jeho moci!“ Na to se skřítek povytáhl tak vysoko, jak jen bylo možné, ale pak se snížil. A s pohrdavým výrazem řekl: „To jsou jen staré babské povídačky. Já v ně nevěřím!“

Náhle jsem opět zaslechl kvílení a zeptal se skřítka: „Řekni, co je to v jeskyni za kvílení?“ „Do toho ti nic není,“ odpověděl posměšně. „I kdyby to bylo sto tisíc duší, nic ti do toho není!“ Rozzlobeně dupnul svým kopytem a zmizel v křoví. Když jsem viděl jeho kopyto, vytušil jsem, co bylo slyšet v jeskyni. A velký soucit mě vedl třemi kroky do jeskyně. Byla tam taková tma, že jsem jen stěží rozpoznal své okolí. Bylo to, jako kdybych viděl v plápolajícím světle rozpáleného uhlí velkou síť s tisíci v ní zachycených ptáků. Následoval jsem svůj vnitřní hlas, vytáhl jsem pohár a – ó jaká radost – našel jsem v něm pár kapek. Rychle jsem je nechal skapat do rozpáleného uhlí a vyběhl se svým oslíkem ven. Ještě nějakou dobu jsem mohl slyšet žhavé syčení, pískot a dunění. Když jsme dospěli k horskému hřbetu, nad námi mezi šedými mraky a vzdouvajícím se kouřem jsme spatřili rychle letící a hlasitě krákající černé ptáky. Ubohé dušičky byly osvobozeny ze sítě pekla. Vyberou si teď nebe?

Uplynulo mnoho dní. Stoupali jsme po horách a slunce, měsíc a hvězdy byly našimi průvodci. Nakonec jsme dorazili na širokou plošinu obklopenou majestátními vrcholky hor sahajícími daleko do mlhavých dálek. Plošina se zdála být nekonečnou, šedou a pustou jako poušť. Slunce sálalo spalujícím horkem, které sežehávalo pustou zem jako zuřivý oheň. Nikde nebyla k vidění žádná rostlina, žádné zvíře, žádný člověk. Jenom široká vyschlá koryta řek klikatící se suchým a prašným pískem. Všude v korytech řek bylo rozptýleno bezpočet koster, podle všeho z ryb a jiných mořských živočichů, které se leskli v horku poledního slunce.

Najednou jsme objevili starou loď uvízlou v suchém bahně. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, když jsem viděl jemnou, malou bytost, která seděla na lodi a vítala nás s otevřenou náručí. „To je moc dobře, že jste přišli! Velká ohnivá žena vypila naši řeku a spálila naši krajinu! Jsem zde jediný, kdo čeká na zázrak. Můžete mi pomoci?“ zeptal se s velkou důvěrou ve svých očích. Bylo to dítě nebo bytost z nebe, které nás vítalo na takovém místě s tak jasnýma očima a tak čistými slovy? Nevěděl jsem. A kdo by byl schopný dokázat takový zázrak? Já jsem to učinit nemohl. I když jsem cítil, jak se ve mě probouzí dychtivost čelit výzvě tohoto místa a zlomit kouzlo ohnivé ženy ryzím skutkem.
Pak do mého vědomí zase vstoupil pohár. Pokorně jsem jej vyndal a tiše zazpíval: „Ó, ty fontáno pravdy, proude života, zdroji lásky, víno, které dělá divy. Kdo o tebe usiluje, kdo s tebou žije, nemodlí se nadarmo. Zlom starou moc ohně, naplň pohár svojí silou!“ Zazpíval jsem svoji písničku z celého srdce, než se přiblížila noc. Pohár se naplnil až po okraj a já jsem šel vylít proud života na suchou krajinu. Všude tam, kde kapičky dopadly do písku, to začalo růst a kvést… A stalo se mnohem víc! Moje píseň zlomila kouzlo ohnivé ženy, která potom učinila pokání. Slzy skapávaly z kamenů a vytvářely potůček. Na obloze se objevily mraky a začaly plakat. Stal se zázrak! Vysušené koryto řeky se naplnilo vodou. A řeka vyrostla v proud, který zavodnil žíznivou zem. Všude se objevil nový život.
Ale kde bylo malé dítě? Hledali jsme dlouhou dobu. Můj šedý přítel a já jsme ho nemohli najít… ale vedle staré lodi vyrostla květina. Měla sedm okvětních lístků, světlých a čistých jako sníh, úžasně voňavých a tak jemných. Byla to jeho pečeť…
Vzal jsem si tu květinu a od té doby jsem ji nosil blízko svého srdce jako své tajemství.

Pokračování příště

Příběh Cesta Mantaa je adaptací knihy Die Reise des Mantao: Ein Perlenlied der Gegenwart (Cesta Mantaa: Píseň o Perle dnešní doby) od C. M. Christiana, DRP Resenkreuz Verlag, 1994.