Kvě 302016
 

Z časopisu Pentagram 2016-2:

Cesta Mantaa

C. M. Christian*

 

Odkud přicházíš?

Jednoho časného rána, dokud byla ještě země zahalena příkrovem mlhy jako nevěsta závojem a myriády perel se třpytily na slunci, můj královský otec Man a já, jeho syn Mantao, jsme se procházeli zahradou. Radovali jsme se z vůní a nádhery květin, které se tiše probouzely.
A tam, kde uprostřed zahrady tryskal stříbrně se lesknoucí pramen, jsme se zastavili a obdivovali radostný zpěv ptáků na starém stromě. Tak úžasně starý je tento strom, že už nikdo neví, jak je doopravdy starý. Legenda praví, že už od prapočátku tu stojí v plné síle.
Prodlévali jsme poblíž stromu. V hlubokém rozjímání jsem přemýšlel nad záhadou a řekl jsem: „Řekni mi, můj drahý otče, co je čas?
Ale Man, můj královský otec, mlčel. Já se nevzdával a ptal jsem se ještě jednou, „Řekni mi, prosím tě, můj otče, co je čas?
Ale znova mlčel můj otec, jako by si přál, abych tu otázku nevyslovil. Já se ale nespokojil a s dětskou naléhavostí se ptal potřetí: „To nevědět mě trápí, otče. Je to tajemství, řekni mi? Musím to vědět, co je čas?
Po čele mého otce proběhl stín a on ho odehnal. Pak zvedl laskavě ruku a ukázal na starý strom.Siegert zw-w_hf
„Když to, můj synu, chceš vědět, pak mi nejdříve přines z vrcholu tohoto stromu nejhezčí plod!“
Pln radosti a odhodlání jsem běžel ke stromu – jak byl velkolepý – a ihned jsem začal šplhat do jeho koruny. Jaké ticho bylo kolem! Cítil jsem, jak mě objímá tajemství a obklopují zázraky. Ptáci přestali zpívat, listy již nešeptaly. Z větví kapaly zlaté slzy a mezi větvičkami zůstalo viset tiché zachvění.
Tak jsem šplhal hustým listím, výš a stále výš – bílá holubička mě sledovala s jemným vrkáním – dokud jsem neuviděl na vrcholu nejkrásnější ovoce. Jeho vůně byla nádherná. Vypadalo jako zlaté jablko, nepředstavitelně krásné, až jsem se ani neodvážil k němu natáhnout ruku.
Najednou jsem nad hlavou uslyšel šelest. Zvednul jsem hlavu a uviděl vinoucího se hada.
„Poslyš mou radu,“ řekl, „předtím než doneseš ovoce svému otci, zakousni se do něj! Pak budeš vědět vše, co jsi chtěl vědět.“ Naslouchal jsem mu fascinovaně, ale jakmile jsem pocítil jeho stín nad svou hlavou, odpověděl jsem: „Nejdříve ho donesu mému otci.“ „Bláznivče,“ řekl had, „v tomto božském ovoci je schováno tajemství času! On ti ho nedá. Takže chceš-li to vědět, zakousni se!“
Mé srdce se rozechvělo. Zmocnila se mě touha, jakou jsem předtím neznal. Natáhl jsem se k ovoci – stále slyším, jak žalostně vrkala holubička – a vzal jsem ho třesoucí se rukou. Pak jsem se zakousl.
Ó běda! Ovoce sklouzlo z mé ruky a odkutálelo se. A jako bleskem zasažený jsem ztratil rovnováhu a padal jsem. Připadalo mi, jako bych se propadal skrz hlubokou šachtu studny do propasti.
Když jsem se probudil, vše kolemmě bylo tvrdé a temné. Pryč bylo světlo. Ztratila se velkolepost. Zmizel světelný šat, koruna. Zapomenuto bylo království Otce-Matky-Syna. Zavřeno bylo mé sluneční oko – kolem mě byla studená noc. Po čtyřech jsem lezl od kamene ke kameni, od keře ke keři.
Najednou jsem uslyšel hlas: „Podívej! Nový host v našem království!“ „Kde jsem?“ ptal jsem se a jako sklíčený plaz jsem seděl v prachu. Obří želva vyšla ze svého doupěte a pravila: „Jsi v říši vládce s dvěma hlavami. A ten nastolil svou moc skrze Ano a Ne, skrze Ach! a Ó! nad dnem a nocí… Pojď, následuj mě, synu, abych ti ukázala trochu moudrosti na tvé cestě světem.“
Pokorně jsem se vydal za želvou prachem. A hodně mi toho vysvětlila: „Zvedni hlavu! Vidíš tam tu lampu? Od teď toto bude tvoje slunce. Svítí sice jen ve dne, když není zataženo mraky. A také hněvným žárem spálí tvou kůži. Avšak je to zrcadlo solárního slunce a dává pozemským bytostem na nějakou chvíli sílu a světlo pro oči. Proto musíš být vděčný, bez něj bys byl totiž ztracen.
A podívej, v noci svítí nad světem malá stříbrná kapka: měsíc. On tě spoutává v síti snů, utkané z pestrých osidel smyslů, aby tvým touhám nebyl konec ani v radosti, ani v bolesti.
A tam, v tiché nádheře, ty třpytící se klenoty v šatech Královny noci, to jsou hvězdy. Ony tě táhnou chladnou rukou na svých nitkách sem a tam po světě, blíž a dál, aby ti někdy – možná – na tvé přání ukázaly smysl světa.“
A ještě mnoho věcí mi ukázala ta stará želva, moudrá strážkyně v říši vládce s dvojí hlavou. A já ji následoval nahoru a dolů v její stopě, ze dne do noci, z noci do dne, abych se naučil běhat v koloběhu světových hodin.
Jednoho dne ale měla ukazování dost. Nechala mě stát a zalezla do své jeskyně. Měl jsem sám toužit! Zdálo se mi to správné. A nadále jsem sám hledal cestu.
Ale brzy jsem zjistil, že jsem krok za krokem tajně pozorován. Dvě zvláštní postavy tančili kolem mě s posměchem a škádlením, s urážkami a lichotkami. Hrály se mnou svou hru a vzdychaly Ach! a jásaly Ó!
Zdálo se mi, že mě chtějí polapit, ale každá mi strkala před nos zrcadlo na dlouhých tyčích s Ach!Ó! „Podívej se sem! Podívej se tam! A ach! a ó!“, takto mě lákaly. A já jsem se jim předal a nechal se zajmout. Všemi svými smysly jsem zůstal viset v těchto zrcadlech Ó!Ach!
Podíval-li jsem se do jednoho, viděl jsem se ležet v kolébce u maminky. A děti si hrály v slunečních paprscích s motýly na květinové louce – Ó!
Podíval-li jsem se do druhého, viděl jsem se obklopen v temné noci zlými chlapy, kteří mě mlátili svými obušky, dokud mě nezabili, a slyšel jsem svůj výkřik před smrtí – Ach!
Tu seděl jsem u studny, kde líbezná děvčata plnila své džbány a smějíce se mě lákaly napít se s nimi – Ó!
Tam jsem byl mezi pomatenými starci, kteří se bezmocně soužili, ponecháni na holičkách a bídně se ploužili ke hrobu – Ach!
Pak jsem stál jako kníže mezi knížaty a dámami v nádherných síních a opíjel se slávou, bohatstvím a mocí jako drahým vínem – Ó!
Potom jsem klečel s mrzáky a kňučícími žebráky, sužovaný chudobou, požírán leprou, na mramorových schodech paláců bohatých dam a pánů – Ach!
Tu jsem žil ve svazku s dobrou ženou uprostřed veselé skupiny děvčat a chlapců, jaké to rodinné štěstí, jaké klidné požehnání – Ó!
Tam jsem musel zanechat veškerý svůj majetek a utíkat skrze brány hořícího města s naříkajícími ženami a plačícími dětmi, do rukou nepřítele – Ach!
Tu byl jsem učencem mezi učenci a holdoval vědě a hromadil pro sebe vše, co se týkalo rozumu, slávy a vědomostí – Ó!
Tam jsem ležel v bahně vášní, kde rozkoš neřesti, chtivost hříchu a strach před trestem krmily zlo: utrpení, nemoc a smrt – Ach!
Tu jsem byl dojat zázraky světů, tvůrcem přírody a její mnohotvárnou nádherou, hrou elementů a nenasytnou chutí k životu – Ó!
Tam jsem vzdychal nad bezmocí tvorstva, bídou bytostí, rozkladem, tlením, zánikem a nezvratností smrti – Ach!
Tu jsem našel umění a geniální díla lidského rozumu, lidských rukou, svědky rozkvétající kultury všech národů – Ó!
Tam peklo otevřelo půdu pro zlobu, faleš, pro svět lží, pro říši lačnosti, pro moc bludu – Ach!
Tu jsem našel stopu první jarní zeleně víry, naděje, lásky – Ó!
Tam na mě zíral chlad, holá závist, přetvářka, nenávist, bezpráví, krutost, válka a otroctví – Ach!
Jak dlouho jsem se bezcílně toulal v kole světových hodin s Ach!Ó!? Nevím! Kolikrát jsem se pohyboval po paprscích kola, nahoru, dolů, z kolébky do hrobu, z hrobu do kolébky, nahoru, dolů v bláznivém běhu? Nevím! Jedno jen vím, byl jsem zajat v zrcadlové hře dvojice sil pána se dvěma hlavami. Všechno, co jsem z potěšení a utrpení zažil, byl jen přelud, iluze v zrcadle, jež přišla a zase odešla, aby mě oklamala zase novým zjevením, které přišlo a zase odešlo.
Jenže jednoho dne jsem toho měl dost. Dost iluzí. Dost stoupání a klesání v kole světových hodin. Dost hry střídající Ach!Ó!, ano a ne, narození a smrti, dne a noci… Chtěl jsem se osvobodit z této dvojice sil. A pak se to stalo…
Uprostřed jedné noci se hvězdy nade mnou rozsvítily jasněji než kdy jindy a já padl na kolena. Z hlubin mého srdce vystoupil plamen, hořící touha. A jeden hlas ke mně promluvil, něžně a tiše:
„Už jsi na mě zapomněl, na toho Druhého v tobě, Otce-Matku-Syna, na jeho zářící říši? Už si opravdu nevzpomeneš na světelný šat, na korunu, na pramen a starý strom, na čistý lesk v nekonečném prostoru…?“
Když jsem toto uslyšel, hořce jsem zaplakal. A dokud jsem takto zcela zoufalý proléval slzy, pocítil jsem náhle na zádech jemné strkání. Otočil jsem se. Byl to malý oslík, s velkýma očima, světlým čelem a s květinou v tlamě. Lehl si přede mne a promluvil:
„Dovol mi pomoci ti, lidský bratře, na tvé cestě domů.“
Domů? Tak ty víš, že jsem tu na tomto světě cizincem?“ řekl jsem udiveně.
„Jsi tu cizincem a chceš zpátky do království tvého otce. Ale víš také, proč jsi tady?“
„To nevím,“ přiznal jsem tiše.
Oslík sklopil uši: „Ztratil jsi nádhernou věc. Musíš ji nejprve najít, dříve než se vrátíš k Otci.“
„Ztratil jsem nádhernou věc?“ zvolal jsem překvapeně. „Jak vypadá?“
„Jedni ji nazývají Kámen mudrců, jiní Perla, a ještě další zlaté nebeské ovoce.“
„Ó, pojďme hledat tento poklad!“ vykřikl jsem s žárem v srdci.
„Dobře, pojďme!“ řekl osel. A v tu chvíli jsme se otočili na východ a prošli malou branou ve vysoké zdi do otevřené krajiny. A tak jsme se spolu vydali na cestu.

Pokračování příště

Die Reise des Mantao: Ein Perlenlied der Gegenwart (Cesta Mantaa: Píseň o perle dnešní doby), C. M. Christian, DRP Rosenkreuz Verlag, 1994