Bře 102015
 
reinkarnace-univerzalni_uceni-brno20150311

Příčinu nedostatků o poznání mystéria života a smrti musíme hledat v tom, že lidstvo bylo od nepaměti zaplavováno proudem navzájem velice odlišných učení, jejichž stopy poznamenaly celou naši bytost.

Chceme přesněji objasnit mystérium života a smrti a tím zároveň̌ úplně̌ a rozhodně vyvrátit prastaré okultní dogma o reinkarnaci; odmítneme je jako něco, co nesouhlasí se skutečností! 7

Pro mnohé, kdo usilují o osvobození, byla reinkarnace asi posledním stéblem, jehož se mohli přidržet. A leckdo si také myslel: „Nemohu-li dosáhnout znovuzrození v onom osvobozujícím smyslu, zůstává tu pro mě̌ ještě̌ znovuzrození v horizontálním smyslu. Vrátím se tedy do tohoto slzavého údolí a dál se pak už uvidí.“

Pro mnohé to bylo jakousi životní pojistkou. „Představte si, že by se všechno, co jsme se učili ve spojení s učením o osvobození, ukázalo jako nepravdivé. Žádné strachy! Vždycky tu pro mne ještě̌ zůstává fakt, že existuji, že jsem. Kolik je přece těch, kteří si na své reinkarnace vzpomínají. Byly o tom už napsány tlusté knihy. Nyní jsem zde – pak si půjdu na chvilku odpočinout na nebeské nivy – a budu dávat dobrý pozor, do které kolébky se potom vrátím. Jsem už pokročilejšího věku, tady dole už mi tolik času nezbývá. Brzy odejdu na své letovisko. Druzí se tu mezitím v hmotné sféře zahubí atomovými a vodíkovými bombami a já tu pak budu po bouři vítězně̌ ležet jako vřískající děcko. Kolo zrození a smrti se sice točí ovládáno dialektikou, nicméně̌ se alespoň̌ točí a v zásadě̌ se nedotýká trvání mého já.“

Ti, kdo se vždy uklidňovali šálivou útěchou reinkarnačního procesu, budou číst tuto zprávu s údivem, protestem a tajným strachem. Takto se zpochybňuje jejich poslední životní pojistka.

Načrtneme proto ještě̌ jednou ono sporné stanovisko:
- Žijete jen jednou!
- Po smrti váš životní plamen po delší či kratší době̌ vyhasne! Nic z něj nezbude!
- V tomto okamžiku jste živou duší – nejste však žijící duší ve smyslu věčnosti, nýbrž jen v časoprostorovém smyslu. – Osobnost, která duši slouží, je vysvětlitelná z tohoto stavu duše.
- Vaše osobnost umírá – vaše duše rovněž.

Závěr tedy zní: o smrti nebo o životě musíte rozhodnout v tomto životě!
- Jestliže to neučiníte, učiní to možná o několik tisíc let později jiná duševní bytost ve vašem mikrokosmu – vy ale touto další duší zcela jistě̌ nebudete!
- Žádná nově zrozená duše nepřichází z abstraktních životních oblastí ani není totožná s určitým mikrokosmem, ani z něj není vysvětlitelná – duše je čistě̌ látkový produkt ze dvou látkových rodičů̊.

 

– Naše duševní existence je generativní. Kolektiv pozemských duší je donekonečna dělitelný. Jedna duše odchází a druhá přichází a vše zůstává tak, jak je.

– Podobně̌ jako naše duševní vlna existují v naší dialektické oblasti ještě̌ nespočetné jiné duševní vlny s různými vibracemi, jejichž důsledkem je, že se objevují nespočetné rozdíly ve formě̌ a vědomí.
-

 

Duševní život nemá nic společného s životem Ducha;

 

Takto přibližně̌ před námi celá ta otázka stojí a my se pokusíme ji vyložit v souladu se základními hledisky a názory moderní duchovní školy.

 

Zavedeme vás proto do oblasti nirvány, onoho základu skutečně̌ božského vývoje lidství. Výraz „nirvána“ či „rozplynutí se“ nebo „svět nebytí“ je samozřejmě̌ jen přibližným pojmem. Nirvány dosahuje bytost, která překonala veškerou dialektickou zákonitost a tedy také veškerý dialektický duševní život. Do „nirvány“ se navracejí ty bytosti, u nichž se „rozplynuly“ všechny části, jež tomu bránily. Výraz „nirvána“ tedy neříká nic o základech světa, v němž se člověk vyvíjí k božství. V rámci našich vývodů tento výraz pouze říká, že ten, kdo chce do tohoto světa vstoupit, musí dosáhnout stavu „nebytí“.

Že můžeme „nebýt“ a přitom někam vstupovat, se při povrchním pohledu přirozeně̌ zdá pošetilé, a proto se „nirvána“ překládá jako sebe rozplynutí, které je podobné jako u kapky vody, jež se vrací do moře a splyne s ním.

 

Nirvána je Věčným, a proto nezměnitelný božský vesmír. Bytosti, k nimž jako smrtelné duše patříme, tuto oblast v pradávné době̌ opustily a má-li se mluvit o opravdové, božské a věčné svobodě̌, je nutné, aby se tam vrátily.

Co rozumíme bytostmi? Pod tímto pojmem rozumíme mikrokosmy.

 

Mikrokosmos je složitý životní systém, jednotka složená z mnoha částí, a jednou z těchto částeček je po určitou dobu naše smrtelná duše se svou osobností. Mluvíme-li o mikrokosmu, víme, že je zmenšenou kopií kosmu, a protože pojmy malý a velký jsou velice relativní, můžeme zcela odůvodněně mikrokosmos přirovnat k atomu.

Tento atom má tři jádra; dvě̌ z nich se v jeho středu točí velkou rychlostí kolem sebe. Třetí jádro krouží kolem nich ve velkém oblouku. Tato tři jádra můžeme považovat za tři duše, a proto můžeme říši, že mikrokosmos má tři duše.

Dvě̌ duše kroužící ve středu se k sobě mají jako pozitivní a negativní, tudíž jako mužská a ženská. Třetí duše atomu je bezpohlavním, neutrálním, svazujícím a spojujícím faktorem.

A stejně̌ jako kolem každého atomového jádra krouží ještě̌ další částice, které dohromady tvoří celek, je tomu tak i u mikrokosmu. Vytváří se systém, manifestace, říše, projevení. Z pozitivně̌-negativního se zjevuje osobnost a mikrokosmu jako celku lze právem říši: „Hleďte, ve vás je říše“.

Rozumí se tím jen to, že taková mikroatomická říše náleží k většímu celku, ke Gnosi, podobně̌ jako kosmos neexistuje autonomně̌, ale náleží k makrokosmu, ke spojení kosmů.

Jinými slovy, chování trojjediné, tři duše obsahující atomické bytosti, kterou vám právě̌ popisujeme, musí vycházet ze středu směrem ven, nesmí střed vyhledávat. To znamená, že každý atom se jako část projeveného vesmíru obrací k velkému celku, dává se tomuto velkému celku plně do služeb, a právě̌ díky této neosobní službě se manifestuje!

V základní nirvánské oblasti se proto tyto trojjediné bytosti svým ne–bytím stávají dokonalým Bytím. Středu se vzdalující aktivita, tedy aktivita, která ztratila zaměření na sebe, vede k tomu, že padají všechny hranice, že přestává existovat prostor a ohraničenost, že vše je nekonečné, věčné.

Jakmile ale taková trojjediná atomická bytost směruje pohled do sebe, jakmile sleduje sebe samu a tím vyvíjí sebestřednou aktivitu, narušuje se božsko-přírodovědný zákon, na němž se tento druh atomu zakládá. Magnetické vztahy se pak vychylují ze své rovnováhy a vzniká velký žár, mohutný plamen.

Tímto žárem se atom rozštěpil, a to tak, že jedno z obou duševních jader kroužících ve středu kolem sebe bylo ze systému vypuzeno a zaniklo v prostoru.

Z některého mikrokosmu bylo vypuzeno pozitivní, z jiného negativní jádro. Taková je pravda o oddělení pohlaví.

Mikrokosmy, jež tato katastrofa postihla, nejsou od té chvíle trojjediné, nýbrž jen dvojjediné.

Následky této katastrofy byly strašlivé. Sebestředným usilováním, které už nesloužilo Božímu království, nýbrž hledalo a chtělo vlastní říši, byly vymezeny hranice podle přírodních zákonů a postižené mikrokosmy klesly do prostorového světa.

Kde jsou vytýčeny hranice, tam vládne čas, tam se klesá do časoprostorovosti, tam vládnou periodicky světlo a temnota, den a noc, tam nastává pád do dialektiky. A proto se tím, že v nesmírném žáru plamene bylo vypuzeno jedno jádro atomu, musela zhroutit právě̌ říše, jež byla uvnitř̌.

Takto poprvé přišla smrt. Mikrokosmos, nyní už dvojjediný, nemohl udržet svou říši, kterou chtěl zachovat – a říše zanikla. Snahou o sebe potvrzování ztratil všechno!

Kdo by mohl nyní tento systém vypuzený z nirvány, z ráje, zachránit? Mikrokosmos byl zaživa mrtvý, postrádal cíl a trpěl nesnesitelnými bolestmi. Jak by se mohl dostat k novému počátku, k návratu?

Teoreticky bylo řešení naprosto jasné. Aby byla původní říše opět možná, muselo by se vypuzené duševní jádro vrátit zpět do systému a v dokonalém sebepředání se spojit s druhým, dosud přítomným duševním jádrem.

Odkud by však vypuzené duševní jádro mělo přijít? Cožpak nezemřelo, cožpak se nerozplynulo v prostoru, nevrátilo se jako síla k neutrálním zdrojům energie?

Mohla by být ze zářící věcnosti vyslána do temných prostorů noci nová jiskra, aby dvojjediný systém opět zdokonalila na trojjediný, a tak mu vrátila jeho majestát? Asi chápete, že toto by bylo řešení; bez přípravy by ale taková Boží jiskra svou nezměřitelnou silou a napětím, rozdílností ve vibracích oproti přírodě̌ smrti, způsobila znovu katastrofu. Celý mikrokosmos by explodoval a zanikl by v neutrální energii.

 

Dříve než mohl Bůh seslat svého Syna, svoji Jiskru do padlého systému, musela být proto nejprve učiněna celá řada přípravných opatření.

To byl nesmírně̌ obtížný úkol, před nějž bylo Univerzální bratrstvo postaveno.

 

mikrokosmos