Říj 222012
 

Kvantová fyzika je věda, která se věnuje nejmenším částečkám v subatomární oblasti. Náš každodenní život s počítači, televizí a CD by bez kvantové fyziky nebyl možný. Přesto je toto vědní odvětví tajemnou, „okultní“, nepochopitelnou vědou téměř pro všechny lidi. Málokdo chápe tyto záhadné skutečnosti, a to je vlastně důvodem, proč je stále mnoho skrytého a nevysvětleného.

Kvantová fyzika a duchovno - obr.1Mnoho vědců se věnuje tomuto výzkumu. Jsou těmito tajemstvími přitahováni jako magnetem. Svět toho nejmenšího se při pokusech chová tak neobvykle, že lidský rozum naráží na své hranice. To platí i v případě vysoce inteligentních lidí, jako byl Albert Einstein. Pozdější vysvětlování dalších kvantových fyziků mu připadala podezřelá a snažil se dokázat jejich omyl, ale neúspěšně. Jeden z jeho nejdůležitějších výroků ohledně toho byl: „Nemohu uvěřit, že Bůh hraje v kostky.“

Nicméně po čtyři století se fyzika a stejně tak i chemie domnívají, že se obejdou bez Boha. Známý filozof a matematik 17. století René Descartes1 k tomu také významně přispěl, i když nevědomky.

Kromě svého známého výroku „Myslím, tedy jsem“, předal světu myšlenku, že existují dvě nezávislé substance: jednak běžná materiální substance věcí umístěných v prostoru a jednak neviditelná duchovní substance nezávislá na prostoru. Od té doby se přírodní věda zabývá „materiálním aspektem“ a duchovní a náboženské vědy duchovním aspektem. Tímto způsobem mohla přírodní věda začít setřásat náboženská dogmata a zkoumat a popisovat přírodu nepředpojatým způsobem.

Podíváme-li se na uvažování různých významných kvantových fyziků, uvidíme, že Bůh a duchovní aspekty znovu nacházejí přístup do fyziky. Takzvaná „matérie“ nebo „materiální substance“ totiž podle nejnovějších poznatků kvantových fyziků vůbec neexistuje. Existuje pouze energie. Tím byla západnímu člověku a západní materialistické společnosti takříkajíc „vzata půda pod nohama“.

Jestliže přijmeme tento úhel pohledu, vyvstává otázka: Co to znamená pro náš život? Jaké to přináší důsledky? A další otázka by mohla znít: Jakým způsobem mohou tyto malé částice působit na náš život a ovlivňovat ho?

Kvantoví fyzikové se snaží popsat vztah mezi těmito nejmenšími částicemi a naším životem. Poukazují na to, že kvantové fenomény jsou paradoxní, jinými slovy pro naše myšlení nepochopitelné. Zajímavé je, že v některých ohledech jsou vhodné pro popis duchovního, neviditelného aspektu existence. Pokud hmota neexistuje, pak svět, který vnímáme našimi smyslovými orgány, je iluze. Nevědoucí člověk je svými smysly v této iluzi zajat. Když půjdeme duchovní cestou a s novým náhledem, můžeme tuto iluzi prohlédnout a být schopni najít skutečný, pravý svět.

Kvantová fyzika a duchovno - obr.2

Kvantové vlny, vyjádřené opticky. © D. Nolte, Purdue University, West Lafayette, USA

EXPERIMENTY V KVANTOVÉ FYZICE A VLIV VĚDOMÍ   Svým vědomím jsme schopni pozorovat a analyzovat to, co nazýváme realitou.

Mnoho výzkumníků v oblasti kvantové fyziky je přesvědčených, že jejich vědomí ovlivňuje naplánovaná měření, aniž by byli schopni definovat, co vědomí přesně je (Heisenbergův „princip neurčitosti“). V kvantové fyzice platí tzv. vztah neurčitosti: zjistíme-li exaktně pozici subatomární částice, její rychlost je nezjistitelná. Částice může během měření jejího výskytu (v prostoru) vykazovat mnoho různých rychlostí. To znamená mnoho stavů zároveň. Těžko si to dokážeme představit. Proto můžeme mluvit jen o pravděpodobnosti určitého stavu (částice se pravděpodobně nachází tamhle, ale v okamžiku pozorování mohla být také jinde, zatímco se vyskytuje také zde). Pravděpodobnost znamená: zdá se být pravda, že…

Použitím své metody pozorování a svým záměrem vyvolává výzkumník sám mnoho možností stavu částice. Jinými slovy, vědomí pozorovatele ovlivňuje měření. V kvantové fyzice se nám tedy svět vyjevuje v souladu se stavem našeho vědomí, našeho pozorování! Je toto úplná realita?

Vzpomeňme si například na hrací kostku: Dokud není vržena, všech šest čísel, všech šest stavů je možných. Když je vržena a zůstane ležet, existuje jen v jednom stavu. V kvantové fyzice je myslitelné, že měřicí přístroje vždy měří a ukazují v přeneseném smyslu jen jednu číslici imaginární kostky, zatímco další strany s čísly nejsou zobrazeny vzhledem k našemu omezenému vědomí a omezenému zařízení.

Lze si tedy představit, že existuje ještě mnohem dalekosáhlejší realita kvantového světa. A výzkum pokročil ještě dále: kvantové částice, ty nejmenší částice nejsou pravděpodobně tak stabilní, jak si myslíme. Tak například kvantová částice může zmizet a bezprostředně se objevit znovu na jiném místě. Při těchto kvantových efektech můžou částice procházet skrze zdi, které jsou neprostupné. Představujeme si, že se částice musí na kratičký moment takříkajíc „rozpustit ve vzduchu“, musí se stát nehmotnou, aby se mohla znovu objevit za zdí.

Ve světě nejmenších částic se naše chápání matérie rozpadá.

ENERGIE, SÍLA, MATÉRIE, HMOTA   Co doopravdy drží svět pohromadě? Výše jsme byli konfrontováni s vědeckým poznatkem, že matérie jako viditelný a pevný základ lidského života není ve skutečnosti zas tak pevná, protože ve světě nejmenších částic se naše chápání matérie rozpadá.

Od časů řeckého starověku se věřilo, že nejmenší nedělitelnou částí matérie je atom. Podle této představy existují skutečné objekty a prázdný prostor, ve kterém je nalézáme. Ale ke konci 19. století byla nedělitelnost atomu zpochybněna. Pokusy s elektrickými náboji ve zředěných plynech vyústily v objev velmi lehkých, elektric­ky nabitých částic, elektronů. Nakonec byl vyvinut model atomu, který je podobný modelu vesmíru s planetami: V centru je jádro atomu, okolo něhož krouží nepředstavitelnými rychlostmi elektrony, takže se nám to celé jeví jako disk.

Jaká síla poutá elektron k jádru? Elektron je přitahovaný k jádru atomu elektrickou silou podobně, jako je padající jablko přitahované gravitací k zemi. Gravitace a elektrická síla jsou dvě velmi důležité síly ve fyzice. Během posledních sta let byly objeveny další elementární částice s různými vlastnostmi a novými silami – jadernými silami. To je třetí síla2 ve fyzice. Energie a síla, obzvlášť jaderná síla, jsou ve fyzice čím dál důležitější, protože matérie je nyní v ještě daleko menší míře než dříve považována za základní stavební kámen. Dosavadní měření elementárních částic nedokázala zjistit nějaký průměr elektronu, podle našich současných pojmů ho nelze označit jako matérii, ale spíše jako určitou bodovou formu energie. Teorie relativity ukazuje, že hmota nemá nic společného s jakoukoliv substancí, ale je energií. Hmota a energie jsou vzájemně spojeny známou formulí E = mc2. Energie E je rovna hmotnosti m, vynásobené konstantou, druhou mocninou rychlosti světla. Mohli bychom říct, že „hmota“ je určitý druh „zamrzlé“ energie nebo „ztuhlé světlo“.

Opusťme nyní kvantovou fyziku jako vědu a zkusme se podívat na možná tajemství za kvantovou fyzikou, která jsou vysvětlitelná spíše určitým „vnitřním věděním“.

Příměrem pouhým je pozemské dění;
co pomíjivé jest – zde v skutek se mění;
co popsat není lze, jsoucnem tu již;
za věčným ženstvím jsme neseni výš.3

Strádáme zásadním nedostatkem svobody, nebo jak říká Buddha, trpíme narozením, nemocí, stářím a smrtí.

„Věčným ženstvím“ Goethe poukazuje na cestu, která vede z pomíjivosti. Vezměme si opět jako příklad atom. V principu je elektron vázán na atomové jádro. Samotný elektron má příliš málo energie na to, aby se od jádra odpoutal. Dokáže to jedině tehdy, když se s ním „srazí“ dostatek energií nabitých světelných částic, které elektron „katapultují“ z atomu.

Můžeme v tom spatřovat metaforu? Jsme stejně jako elektron uvězněni na povrchu země. Strádáme zásadním nedostatkem svobody, nebo jak říká Buddha, trpíme narozením, nemocí, stářím a smrtí. Ale světlem o dostatečně vysoké energii můžeme být osvobozeni od připoutání k tomuto světu. Světlem poznání se mohou stíny rozplynout a my se můžeme stát svobodnější. Vazba k pozemskému může být zrušena stejně jako vazba elektronu k atomu. Světlo je schopné kompletně změnit náš stav.

 Kvantová fyzika a duchovno - obr.3

Einstein si představoval vznik Univerza jako oscilující pohyb okolo pevného bodu, začínající velkým třeskem (vlevo). Proti směru hodinových ručiček probíhají jednotlivé fáze: horké a husté rané Univerzum, dále fáze vesmírné expanze, pak vesmír, jak ho současně známe, následovaný fází „temné energie“, pak plochý prázdný vesmír, pak fáze začínajícího smršťování, dále tvoření vesmírných vln, dokud nedojde opět k velkému třesku. Podle kvantové fyziky jsou tyto fáze současně a všude přítomné v paralelních vesmírech. © R. J. Slagter, www.asfyon.nl

VŠE JE SPOJENO SE VŠÍM   Kvantová fyzika vede k závěru, že vše je propojeno se vším, že všechno ovlivňuje všechno a že všechno závisí na všem. Podle experimentů to skutečně vypadá, že částice se zdá být přímo a bezprostředně informována o stavu jiné velmi vzdálené částice. Experimentálně mohou být například vytvořeny dvě světelné částice jako dvojčata. Ty pak letí pryč opačnými směry. I když jsou od sebe na míle daleko, musí se při překážkách „rozhodnout“ mezi dvěma cestami. Opakovaně se ukazuje, že tyto dvě částice-dvojčata vždy dělají shodná rozhodnutí. Chovají se, jako kdyby byly stále spojeny neviditelným poutem. Bez výjimky. Klasická fyzika není schopna takové dění vysvětlit, protože mezi částicemi neexistuje žádné zjistitelné spojení ani žádná působící síla. Subatomární realita je podle toho tvořena „kvantovými objekty“ rozprostřenými ve vesmíru a může být popsána jen jako celek na jiné straně prostoru a času. Vše je spojeno se vším. Na propojení v subatomárním světě můžeme pohlížet jako na analogii k božské jednotě a spojení všeho se vším.

HRANICE SMYSLOVÉHO VNÍMÁNÍ   Vše, co víme o kvantové fyzice, je založeno na lidském pozorování a experimentech. Výzkum kvantové fyziky překonává hranice smyslového vnímání. A konec konců ani přístroje, které jsou prodloužením našeho smyslového vnímání, rovněž nejsou schopné pozorovat pohyby a jevy takové, jaké objektivně, respektive skutečně jsou. Z toho vyplývá, že každá naše představa oplývá množstvím chyb. V tomto smyslu lze říct, že nikdo nerozumí kvantové fyzice. Jak by také mohl, když přece nikdo neviděl jednu jedinou subatomární částici, a to ani očima, ani pomocí přístrojů, protože měřicí aparatury dokážou měřit jen účinky částic!

Z tohoto důvodu musíme připus­tit, že hmota, tak jak ji vnímáme našimi smysly, neodpovídá skutečnosti. Žijeme ve světě klamu a iluze, což nás však neruší ani neznepokojuje v takzvaném „normálním“ životě.

HRANICE MYŠLENÍ   Tudíž bychom se měli zeptat: Lze opustit svět smyslových iluzí? Je pro nás důležitý? A nakonec: Jak bychom byli schopni odloučit se od této iluze a klamu, pokud by pro nás byly důležité?

Zvídavost kvantových fyziků vede ke stále gigantičtějším projektům. V myšlenkových experimentech došli k poznatku, že pro zodpovězení a pochopení určitých otázek by byla potřeba hmota celého Univerza. To samozřejmě překračuje hranice našich možností. Avšak již mnohem dříve narazilo lidstvo na hranice rozumu.

Ve filozofii existuje velmi známý vývod, na nějž fyzikové velmi často zapomínají. Slavný německý filozof Kant (1724–1804) dospěl k následujícímu závěru: „Lidský rozum má zvláštní úděl, že je zatěžován otázkami, které nemůže odmítnout, protože mu jsou položeny podstatou rozumu samého – které však neumí zodpovědět, protože lidský rozum přesahují.“ Řečeno jednoduše: Člověk není schopen osvobodit se od klamu použitím svého rozumu.

Přeneseně jako přirovnání bychom mohli říct: Stejně jako ryba žijící ve vodě nemůže vědět, jaký je život mimo vodu, nemůže lidská bytost objasnit iracionální nebo metafyzické otázky svým rozumem. V nejlepším případě může někdy připlavat k povrchu a nadechnout se tam vzduchu.

Za povšimnutí stojí, že v přírodě existují zvířata, která se dokážou transformovat, jako například žába. Žába může opustit vodu a k přežití potřebuje vzduch, kdežto s pulcem je tomu naopak. Ten k přežití potřebuje vodu, protože na vzduchu se udusí podobně jako ryba. Ale v jistém okamžiku, když dozraje čas, se pulec promění v žábu! Nebylo bez důvodu, že posvátné zvíře v Egyptě byla žába – a ne pulec.

Pokračujme teorií relativity. Po jejím zformulování strávil Einstein následujících třicet let svého života hledáním teorie, která by spojovala a zahrnovala vše. Hledal co nejjednodušší rovnici, která by spojovala všechny fyzikální zákony a popisova­la jednotu celého vesmíru od prvotního stvoření až ke zformování galaxií a Země. Tohoto cíle nedosáhl.

Snad v této chvíli můžeme učinit závěr, že teprve až ztroskotáme na nejhlubších životních otázkách, uvědomíme si skutečný význam cesty vedoucí ven z iluze. Faust dochází k pravdě, teprve když zažívá neúspěch. V úvodním monologu (Východ slunce) 2. dílu se skrývá možnost řešení: „Dostane se jim věčného světla, které nám poskytne radost až později“ nebo „Již brzy budou potěšeni věčností, která se později stejně tak snese na nás.“ Tyto výroky naznačují rozpoznání božského aspektu. Předpokladem a podmínkou pro to je, že existuje prostor pro toto poznání. Co tu může pomoci víc, než „nevědění“, které už svého času vyjádřil Sokrates, když řekl: „Vím, že nic nevím“, a z toho vyplývající nesouzení lidí a událostí?

Je mnoho knih, které popisují kvantovou filozofii. Avšak není rozhodující, co tito autoři napsali, ale to, čemu osobně porozumíme. Co je moje pravda? Co je moje skutečnost?

Avšak buďme opatrní s takovými prohlášeními, protože vnímání a myšlení na základě zkušenosti je, jak bylo řečeno dříve, nedokonalé a neúplné, a proto v podstatě nesprávné. Následkem toho je, že nemůžeme v ničem věřit ani sami sobě, ani expertům. Teorie vymyšlené lidmi jsou v zásadě nejisté. To platí jak pro kvantovou fyziku, tak pro spiritualitu. Každý člověk musí dosáhnout svého vlastního poznání. Potřebujeme vlastní, pravou a svatou vědu, uzdravující vědu ve smyslu, že nás učiní posvěcenými, to znamená celistvými. 

 Kvantová fyzika a duchovno - obr.4

1/ Descartes byl slavný učenec a filozof, který žil v letech 1596–1650. V letech 1619–1620 udržoval intenzivní styky s rosenkruciány té doby a cenil si jich natolik, že jim dokonce věnoval jednu ze svých hlavních prací. To mu přineslo tak silnou nelibost církve, že se cítil nu­cen oficiálně popřít své vztahy s rosenkruciány (i když dál pokračoval v obraně jejich ideálů), aby neohrozil svou pozici a pověst renomovaného vědce. V roce 1637 založil sice metodický racionalismus, ale rovněž ho velmi přitahoval svět nadpřirozena, který chtěl vědecky prozkoumat a vyvodit z toho důkaz Boha (což se mu však nepodařilo).

2/ Zde se nebudeme zabývat čtvrtou silou, slabou interakcí; podle našich představ by to mohlo souviset s elektrickou silou. Tato síla je na pochopení nejtěžší.

3/ J. W. Goethe: Faust