Kvě 192012
 

Právo, spravedlnost, řád společenství a božská ideaIUS A FAS, ANEB DVA ŘÁDY

Kdysi dávno, když byli tehdejší kněží ve spojení s Bohem, sloužili lidem v mnoha ohledech. Byli šamani, moudří, panovníci, lékaři, hudebníci a soudci v jedné osobě. Kdo měl spojení s Prapůvodem, vyvozoval z toho také určitá životní pravidla. Rozlišoval se tedy absolutní Boží zákon, který byl lidem dán (nebyl jimi vytvořen) a relativně platný lidský zákon, který se z absolutního odvozoval. Díky spojení lidské vycházelo z Božího.

V 5. st. př. n. l. se například v Římě ještě rozlišovalo právo na: fas – jako Bohem dovolené jednání, nefas – Bohem zakázané jednání, mos – jako tradiční morální pravidla, ius – jako relativní pravidla běžného soužití vynutitelná vrchností, a lex – relativní pravidla vydávaná shromážděním lidu (většinou pro veřejné vztahy). Ius se odvozovalo od fas. (Pozn. asociací fas k naós – naós je řecké slovo, které znamená chrám, nejsvětější svátost, loď, Noemovu archu, loď křesťanských církví.)
Postupem času se zapomnělo na fas a pozornost lidí se upřela na ius. Z ius vychází dnešní právo. Právo v Evropě vyrostlo na základě římského práva, jde tak ruku v ruce s evropským analytickým, rozkládajícím myšlením, ruku v ruce s veškerou římskou kulturou (násilnou, pyšnou, svévolnou) včetně svých vazeb na římskokatolickou církev a její církevní právo.

POZITIVISTÉ A PŘIROZENOPRÁVNÍCI

Mezi právníky se vytvořily dvě skupiny, které stály názorově proti sobě. Jedna skupina se nazývá pozitivisté. Druhé se říká přirozenoprávní. Základní myšlenkou právního pozitivismu je, že právem, pravdivým a spravedlivým je to, co je obsaženo v právním předpise. Platí pro ně (zjednodušeně): „Co je psáno, to je dáno.“ Písemně zachycené myšlenkové vzorce, matice, tak díky své formě ožívají a zpětně o to výrazněji působí. Dávají „vzniknout“ osobám (právnickým osobám, státům), vztahům (vlastnictví, manželství, dluh), nebo určují něčí status (viník, oprávněný, vrchnost – úřad, zaměstanec apod.). Pro právní pozitivisty není podstatný přirozený stav. Proto například dochází k situacím, že například dle práva je zvíře považováno za věc, nebo dříve (podle římského práva) žena a otrok neměly právní postavení člověka.
Oproti právním pozitivistům se staví tzv. přirozenoprávníci, kteří vycházejí z toho, co ve své přírodě vnímají. To je jim základem pro právní úpravu. Neomezují se jen na myšlenkové konstrukce, ale přesto nepřekračují rámec obvyklé přírody. Jen místy lze v průběhu vývoje právního myšlení sledovat stopy o pozdvižení, snahy o transcendentnost, obvykle se projevující ve vědomí, touze a potřebě přibližovat se absolutnímu, čistému, spravedlivému a pravému zákonu Božímu, protože lidské zákony toho samy o sobě nejsou schopny. Objevují se také myšlenky, že lidé nemohou právo vůbec vytvářet, že tedy neexistuje žádná právní tvorba, ale jen právo odvozují od Božího, jak nejlépe jsou schopni. Vlna přirozeného práva zavalila Evropu zejména v souvislosti s velkou francouzskou revolucí a u nás v České republice je dost patrná již od devadesátých let dvacátého století a své stoupence přirozené právo nachází především u ústavních soudců a všech humanistů a ochránců práv. A tak dnes každý má přístup k právu a každý ho používá a každý ho hájí, jako by byl každý tím šamanem, každý tím kněžím …
Ale zapomíná se stále na ten nejzákladnější pramen práva, z něhož vše povstalo. Zapomnělo se na Boha, na Tvořivé Slovo, které bylo na počátku. Nit spojení s Logosem je přetržena. Zbyly již jen shluky pokřivených písmen a hrbatých paragrafů. Čeho se chytit? Podle čeho měřit a soudit? Jaká je míra?

SPRAVEDLNOST A ŘÁD?

Právo, které upravuje naše vztahy a které je součástí našeho života, je lidským pravidlem, dalekým od Boží dokonalosti. Není-li zaseto v dokonalosti, nelze ani dokonalé sklízet. Strom poznáme podle ovoce. Plody lidmi vytvořených pravidel nikdy nemohou uhasit hlad po Boží spravedlnosti, ať již se Božímu snaží přiblížit sebevíce. Ve svém základu je to prach, který se v prach obrátí. Hvězdný prach, který odvane čas. A přesto nesen věčností, může nás vybízet k pravé vznešenosti. Více však ne. Došlo-li k odpojení od Pramene Života, jen suchá forma zachřestí. Prázdná slova, lišácké argumentace, bratrské spory. Nepravost, lež, špína. Žádný záchytný bod Pravdy. Mnohost osamělých, individualizovaných jednotlivců a jejich formálních vazeb. Matrix chaosu. Prázdnota. Bezmoc. Zhroucení.
Jeden z eónů běžné přírody. A proto i současné právo prochází krizí mnohosti forem. Právní řád je nepřehledný, soudcové, úředníci a panovníci ztrácejí respekt. Lidé je již nechtějí poslouchat. V takové fázi vývoje jsou možné vždy dvě cesty. Jedna prochází hlubokými údolími a kopci střídavě – přes „demokracii“ od anarchie k despocii, pořád dokola. Druhá cesta je obrácením se od vnějších pravidel a dějů do nitra. Zde zpytovat svědomí před svým vnitřním tribunálem, vážit své srdce, podílet se na svaté společnosti, na Societas, na Svaté demokracii. Vstoupit do Svatyně. Vstoupit do Nejsvětější Svatyně, do naós. Stát se občanem Christianopolis. Poslouchat hlas Ducha, který zaznívá v tomto Domě.
Člověk již nemusí ztrácet síly nekonečnými spory o lidskou spravedlnost, je-li zaměřen na spravedlnost Boží. Nepoutá se k výsledku jednání, spíše si uvědomuje, s jakými silami se spojuje a v upřímné touze po Otcovském domě upravuje cestu Pána. Poslušnost Pánu otevírá svobodu, přivádí k Pravdě, Moudrosti, Lásce a účinné Síle.

Dychtěte po Spravedlnosti Boží a vše ostatní Vám bude dáno.

Snese se k Vám jako pevné lano.

Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží dává každému vážnému hledajícímu možnost nahlédnutí do „tajů“ této cesty i potřebnou sílu pro její uskutečnění v nás samých – dává možnost nastoupit cestu zpět k „fas, Bohem dovolenému jednání“.