Úno 182012
 

Od Posledního života do reálného života

Co byste měli nejprve vědět

Pokud patříte mezi ty, kdo považují počítače, a hlavně internet a všechno, co s tím souvisí, za podezřelé a posuzujete je s určitým odstupem, pokud považujete tato zařízení odpovědná za morální degeneraci, za důvod zhrubnutí mládeže a bezprostředního úpadku západní civilizace, pokud je obecně považujete za satanské vynálezy, už prosím více nenaříkejte. Můžete totiž poznat sami sebe, i když třeba jen částečně, v následujícím textu. Ale také můžete zažít, že duchovní záležitosti mohou být vyjádřeny i dosud neobvyklým způsobem. A všichni ti, kdo musí stále poslouchat, že jejich oblíbený nástroj a hobby není nic jiného než jen módní zboží a ve skutečnosti horská dráha do zatracení, možná s velkým zadostiučiněním zjistí, že duchovní záležitosti mohou být vyjádřeny i jinak, než byli dosud zvyklí. Snad tento text přispěje k vzájemnému porozumění. Nejdůležitější používané pojmy jsou vysvětleny na konci tohoto článku.

Poslední život   

Už mnoho let je autor článku „počítačový podivín“ a dosud, pokud ví, neutrpěl žádnou závažnou škodu. V této chvíli má kromě své obvyklé práce na starost i postup své figury ve hře World of Warcraft již popáté na 80. level.

Hraji Poslední život (Last life) tak dlouho, kam až sahá má paměť. A přesně tak dlouho toho mám pokaždé plné zuby. Je pravda, že textury1 a světelné efekty nejsou špatné a většinou mají jen mírný lag2. Ale questy3 jsou monotónní a únavné, odměny neodpovídají námaze a umělá inteligence NPC4 je mírně řečeno „prostá“.

V tomto pohledu jsem ale dost osamocen. Většina mých kolegů hráčů je do toho ponořena, částečně s nadšením, částečně tvrdohlavě, ale náruživě. Podstupují stále stejné úlohy ve stejných oblastech herního světa. A vždy narazí na stejné překážky a protivníky, na které útočí se sortimentem strategií, které by se daly vlídně popsat slovem „průhledné“. Odměna za toto jejich úsilí (kterou však nezažívají jako takovou, ale spíš jako cíl života, ba dokonce i jako oprávnění své existence), je pár nasbíraných mincí a směnitelných věcí, všechno cetky, které mohou za pár peněz zase prodat u NPC-překupníka. Tyto odměny, které získávají od zadavatelů úkolů za jejich úspěšné splnění, hráčům nepatrně zvýší respekt některé skupiny, ale především jim přinesou pár zkušenostních bodů. Pokud hráč nasbírá dostatek těchto bodů, dosáhne nový level (úroveň). Účastníci říkají, že člověk „leveluje“. Na každé nové úrovni je pak možné naučit se novým schopnostem a talentům nebo zlepšit ty, které už existují. A to vše proto, aby hráč směl používat dokonalejší vybavení a prezentoval se stále sebevědoměji. Tak nekonečný úmorný mlýn bojů, úkolů, hledání a získávání surovin a následné výroby všech možných věcí pokračuje trochu rychleji, elegantněji a efektivněji. A tak dále až do nekonečna.

Posledním životě jsem docela dobrý. Nejvyšší úrovně jsem dosáhl už hodně dávno. Také své dovednosti, talenty i reputaci u všech skupin, které jsou pro mě důležité, jsem zmaximalizoval před dlouhou dobou. Vlastním obšírné vybavení a dopravní prostředky a zvířata podle starých příběhů jak ve vzduchu tak na zemi a samozřejmě také enormní zásoby zlata. A během raidů5 své guildy6 jsem stále vítaným účastníkem skupiny.

Přesto se nemohu zbavit pocitu, že všechno to je duté a prázdné. A sice ne proto, že to neznamená žádnou výzvu, ale cítil jsem to už dávno předtím, než jsem se stal tak úspěšným. Ani to není způsobeno nedostatkem rozmanitosti, neboť herní producenti neustále přidávají nové prvky a skutečně dělají všechno pro to, aby Poslední život udrželi napínavý.

Osvícení pro hráčeŽádný účel, žádný cíl a žádný konec   

Ale je to napínavé stále stejným způsobem, což je ve skutečnosti frustrující, protože je to nudné. Je to stejné, jako kdyby to bylo jednotvárné. Spočívá to ve stále se opakující naději, která se pokaždé znovu vyplní jen navenek, ale ve skutečnosti ne: nové prostředí, nové figury, nové schopnosti, nové vyšší úrovně, výše, dále, rychleji, více – přesto však je to pořád jedno a totéž.

A na všech serverech7 je to stejné: všichni hráči zabřednou do kolotoče „výše, dále, rychleji, více“ a většina z nich ani nezaznamená, jak bezmyšlenkovitá, nesmyslná a otupující tato nekonečná rutina je. Hra sama o sobě nemá účel, cíl ani konec. Většina hráčů je spokojena s neustálou honbou za vítězstvím, úspěchem, zlepšením a jsou tím plně zaměstnáni. Ti, kteří dosáhli všeho, čeho mohlo být ve hře dosaženo, se arogantně oddávají snadnosti, s kterou mohou dělat všechno rutinně a bez úsilí. Avšak kdo jako já dosáhl hranice, kde musí uznat, že se vše jen točí beze smyslu ve stále se opakujících nekonečných kruzích, tomu tato prostoduchá honba začne připadat jako poušť, kde žádná barva nebo znamení života nepotěší unavené oko. V hrdle mu vyschne jako od prachu, v kterém se mu chce křičet do nebes a proklít zemi za tato nesmyslná muka jednotvárnosti, o nichž ani neví, jak si je zasloužil.

V této hře ani smrt nepřinese mír a spásu. Hráč sice může ztratit všechny body zdraví a pak je ,,mrtvý“, ale jen aby mohl být okamžitě znovu oživen a mohl pokračovat ve hře od místa, kde předtím skončil. Starý sen o nesmrtelnosti se tady stal skutečností, ale jako pokřivená a ubohá fraška s hrozivou tváří neúprosného „stále více téhož“, které nenabízí žádné východisko.

Proto se servery (paradoxně označované jako „obsluhující“) pro mě staly labyrintem, v němž se cítím uvězněn a kde producenti hry jsou mými žalářníky. Pravděpodobně by byli překvapeni a uraženi, kdybych nalezl způsob, jak jim to říci. Oni však koneckonců jen dělají to, co se od nich očekává. A to je v pořádku. Avšak věci to nemění. Cítím se uvězněn a oloupen o svou životní sílu, a nikoliv baven a opatrován, jako se cítí mí spoluhráči, s nimiž se o tom stejně nemohu bavit. Zkoušel jsem to, ale rychle jsem to vzdal. Nechápou to, myslí si, že mé požadavky jsou příliš vysoké, že jsem přecitlivělý nebo že jsem někdo, kdo je jednoduše mimo.

Místo bez protikladů   

V takových chvílích jdu někam, kde nejsou žádní jiní hráči, sáhnu si pro trochu hlíny nebo si posbírám pár květin jen tak pro sebe a oddávám se svým snům o splněných přáních. Neprožívám v nich nějaké konkrétní dění, jsou to spíš jemné, stěží zachytitelné dojmy, pro které nemám slova ani obrazy. Nedokážu říci, odkud pocházejí.

Jak ubíhá čas, stávají se tyto tiché dojmy zřetelnější. Stále pro ně nemám slova ani obrazy, ale mám stále jasnější pocit, který potom moje vědomí překládá do obrazů, jimž jsem schopen porozumět. Je to sen o serveru bez downtime8 nebo bez omezování úrovní, vlastně zcela bez omezování, kde nikdo nemusí prohrát, aby někdo jiný měl možnost vyhrát. Přitom nezáleží na tom, kdo je nejlepší v nějaké banalitě, nýbrž nejlepší je každý, docela jednoduše proto, že každý je brán jako jedinečný a je posuzován jako takový. Pak nemohou existovat konflikty ani bitvy. Nic nemusí zaniknout, aby mohlo vzniknout něco jiného, a radost v sobě nenese zárodek následujícího zklamání. Všechno je prostoupeno a prozářeno hlubokým, významným a naplňujícím smyslem.

Časem se tato touha pro mě stala důležitější než cokoliv jiného. Rozličné činnosti, které jsem celý svůj život vykonával v Posledním životě, mi mohly být ukradené. Skoncoval jsem s nimi. Velkou měrou jsem se odcizil svým spoluhráčům. Dříve jsem býval vítaný host, který však najednou nabral úplně odlišný směr. Stále jsme sice v kontaktu a mluvíme spolu, ale je to jen zvyk z dřívějších časů a ze vzájemných sympatií, je to jen rituál. Stal jsem se cizincem mezi přáteli, osamělým uprostřed vřavy. Jsem jedním z těch, kterým je zdánlivě všechno jedno, až na jednu věc, která mi chybí, i když jsem ji nikdy nezažil a ve skutečnosti mi vlastně „chybět“ nemůže, protože ji vůbec neznám. Mám bláznivé tušení, že ve svém nitru nejsem sám. Jak by mi totiž jinak mohlo chybět něco, co neznám?

Zrcadlový efekt   

Právě v tomto období, kdy jsem se začal vážně zajímat o svůj duševní stav, jsem najednou obdržel dopis. I to se občas v Posledním životě stane. Nebyl dlouhý ani nijak velkolepý. Jako odesilatel tam bylo uvedeno jediné slovo: „přátelé“. A tento dopis pro mě všechno změnil. Sdělil mi v několika větách a bez okolků, že herní figura je v herním světě Poslední život jenom zrcadlovým obrazem pravého vědomí. Dokud je vědomí zaměřeno výlučně na akce hráče v herním světě, je uvězněno a neuvědomuje si nic ani ze své pravé podstaty, ani z podstaty světa. To je také důvod, proč nemůže uspokojit svůj pravý charakter a osud.

U většiny hráčů je toto prvotní vědomí doslova zasypané a přerostlé herní figurou a hráčem, který ji řídí. Když je však dosaženo – pokračoval dopis – určitého nasycení z dostatku zkušeností z bezcílného a nekonečného opakování hry, vytvoří se v hráčově vědomí určitý volný prostor, jenž byl předtím vyplněn honbou za „výše, dále, rychleji a více“. V tomto volném prostoru se pak začnou projevovat intuitivní pocity, jako například ty, které mě tak naprosto odcizily té jediné realitě, kterou jsem dosud znal.

Udeřilo to do mě jako blesk z čistého nebe. Všechno, o čem jsem si myslel, že znám, všechno, co jsem očividně považoval za opravdové a skutečné, vyprchalo před mým vnitřním zrakem jako v tiché explozi.

Pak jsem udělal něco, co pro mě bylo do té chvíle nepředstavitelné, a to hlavně proto, že jsem netušil, že je to možné: odhlásil jsem se ze hry. Potom začalo být všechno jiné, nové. Oči, které už dlouho nebyly moje, se otevřely. Uviděly svět, jenž nemá nic společného s tím, který jsem znal, který však navzdory tomu je tak skutečný jako originál této imitace.

Vědomí, vedle něhož si mé vědomí připadá jako atom vedle slunce, uvidělo skrze tyto oči svět, vnímá ho, je v něm doma a je s ním zajedno. A já ten svět také vidím, a zároveň mimo něj i do něj. Já jsem pořád já, ale jsem i ono Vědomí, a proto jsem zajedno se vším. Všechno je ve všem, všechno je zajedno se vším a já jsem toho součást. Jsem atom tohoto slunce a moje vyzařování je část vyzařování tohoto slunce. Vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude.

Po nekonečně dlouhé pauze, během které jsem němý a ohromený pozoroval tento úžasný svět, jsem udělal jedinou věc, kterou umím a jsem jí schopen: znovu jsem se přihlásil do hry. Koneckonců nemohu opustit server jen tak, dokud tam jsou stále hráči, kteří nevědí, kdo skutečně jsou. Ale server a herní producenti už mě nemohou uvěznit. Jsem sice na serveru, ale už ne ze serveru. 

1 – Textury: opakující se vzory, které počítač kopírováním vrství na sebe, aby se vytvořil dojem prostorových objektů. Existují textury pro dřevo, kůži, tekoucí vodu, kameny atd.

2 – Lag: zpoždění v počítačové síti, které se projevuje jako násilné přestávky a cukání obrazu během hry. V horších případech se zcela přeruší spojení se serverem (angl. disconnect).

3 – Quest (úkol): úkol a cesta rytíře kulatého stolu. Zde je to úkol, který hráč obdrží od nehrající postavy (NPC), charakteru, za přiměřenou odměnu.

4 – NPC (non playing character): nehrající charakter(y). Jsou to virtuální postavy vytvořené hrou, s nimiž hráč interaguje. NPC mohou být obchodníci, učitelé a trenéři různých schopností, žoldáci, hostinští atd.

5 – Raid: nájezd. Zde průchod herní oblastí s tak silnými protivníky, že jen dobře vybavená a zkušená skupina hráčů má šanci uspět. V těchto oblastech lze ale získat i patřičně důležité a žádoucí zkušenosti a předměty.

6 – Guild: cech, společenství. Zde společenství hráčů, kteří se navzájem podporují a pomáhají si a například provádějí společné nájezdy, raidy.

7 – Server: specializovaný, technicky velmi složitý počítač, který přenáší velké množství dat v síti, jako je například internet, a tak rychle, jako je to jen možné, přenáší („servíruje“, angl. serve) tato data do mnoha dalších počítačů.

8 – Downtime: prostoj. Je to doba, během které server nepracuje, například kvůli poruše nebo čekací době.