Dub 192011
 

 

„Chceme-li nalézt základní příčinu našich nemocí, zjistíme, že jsou to následky odtržení se od zákona.“

Paracelsus

 

Nemoc je vyjádření poruchy v uspořádání našeho životního systému. Jsme malý živý dílek velkého tvůrčího pořádku. V důsledku toho jsme propojeni se vším, co je v našem Universu stvořeno. Paracelsus říká výstižně: „Stvoření jsou písmena popisující původ člověka.“

Existuje tedy živá plynoucí rovnováha naší bytosti s kosmickým okolím. Stejná látková, energetická a informační výměna probíhá také uvnitř naší osobnosti mezi jednotlivými částmi bytosti, tedy mezi duchem, duší a tělem. Tak nemoc není příhoda, která se týká výhradně našich orgánů, nýbrž nemocná je celá osoba.

Když jsme nemocní, necítíme se dobře, pociťujeme slabost a trpíme bolestmi. Pocity, city a utrpení nejsou vjemy těla, nýbrž jsou duševní podstaty.

Měl tedy Novalis (Friedrich L. Hardenberg, 1772–1801) pravdu, když před 200 lety řekl „všechny nemoci lze vpravdě nazvat duševními nemocemi“?

Příkoří, odpírání lásky, zklamání, potlačované potřeby, nevyžitá agrese, to vše vyvolává stavy napětí, které často nejsou bezprostředně zpracovány, a jsou proto zatlačeny do nevědomé duševní oblasti. Takovýto potlačený, zapuzený duševní obsah se pak po kratší či delší době somatizuje, ztělesňuje, posunuje se na tělesnou úroveň a její projevy, a tím vychází navenek.

Nemoci jsou tudíž především smysluplné regulace, které nás upozorňují na hlouběji ležící poruchy, a nabízejí nám tak příležitost ptát se po důvodu nemoci a vědomě zpracovat hluboko uloženou poruchu, která je příčinou nemoci.

Stíny, které leží zatlačeny v našem nevědomí, musejí být vědomě uvolněny, aby mohla být znovu nastolena zdravá harmonie.

Dahlke napsal.: „Nemoc je hlad.“ Tento výrok můžeme dále rozšířit a doplnit: Nemoc je hlad po stavu uvědomění. Evoluce člověka je koneckonců evolucí jeho vědomí. Nemoc je nezbytnost na naší cestě rozvoje pravého Já.

Podle uvedeného může tedy nemoc obrátit stav nouze. Jaké nouze?

Nu, té nouze, že si vlastně nejsme vědomi, kdo ve skutečnosti jsme. Nemoci jsou tedy pokusy o korekci, které mohou vést k přemýšlení, k uvědomění, pokud jsme připraveni ptát se na skutečný význam tohoto volání naší duše. Podívejme se, co k mystériu lidské bytosti a jejího stavu vědomí říkají moudří tohoto světa:

Lao c´ říká: „Skutečná nemoc člověka je to, že neví o své nevědomosti.“

Buddha míní: „Nepoznání skutečnosti je pramenem zla.“

Hermes Trismegistos praví: „Jediný hřích, který člověk má, je to, že nezná Boha.“

V našem křesťanském Písmu svatém čteme: „Můj lid je ztracen, protože nemá poznání.“

Nejvyšší moudrostí Řeků bylo vyznání: „Scio, nescio.“ – „Vím, že nic nevím.“

Cestu, jak můžeme překonat naši zjevnou neznalost, nám velmi zřetelně ukázali také Řekové. Nad vstupní branou chrámu zasvěcení v Delfách stojí napsáno: „Člověče, poznej sám sebe, a poznáš Boha a Universum.“

Člověče, buď konečně vědomým si toho, kdo vlastně jsi! Ve všech učeních moudrosti všech dob zaznívá tato stejná výzva.

(Výtah z německého Pentagramu č. 6/1998.)

K této výzvě začít cestu k uzdravení v širokém slova smyslu se rádi přidáváme.

V upřímném spojení Vás zdraví

Vaši přátelé z Lectoria Rosicrucianum