Dub 092011
 

Astrální sféra běžného života je naplněna nesvatými silami eonů, které můžeme označit jako přírodní síly. „Eon“ znamená doslovně neměřitelný čas, stáří světa. Výraz objasňuje, co eony v souvislosti s astrální sférou představují. Jsou to astrální síly, astrální vlivy, které se vytvářely během dlouhých časových období a které se staly velice mocnými. Jsou to například projekce lidských vášní a myšlenek, které byly tak dlouho živeny, až v astrální sféře obživly. Ve starých gnostických textech byly vždy rozdělovány do dvanácti skupin.

Předpokládejme, že si po dlouhé roky představujeme určitý obraz či symbol, který vtiskneme našim dětem a všem kolem, že umělci ho zobrazí, namalují, vytesají do kamene a básníci ho opěvují. Tímto způsobem se vytváří v astrální sféře eon. Sestává z projekcí konstantního proudu lidských žádostí a myšlenek, které nakonec natolik obživnou, že ovládnou lidstvo a podrobí si ho. Eony, které neustále přibývají na síle, protože jsou lidstvem stále živeny, okrádají gnostického člověka, který vstoupí do astrální sféry, o jeho světelnou sílu. Obvykle se to stává v noci, jakmile člověk zklidní své tělo a ponoří se do spánku.

Pro všechny, kteří to se svým žákovstvím myslí vážně, z toho vyplývají důležité konsekvence, mezi jiným nutnost vyhýbat se astrální sféře přírody smrti. Když člověk zjistí, že pokaždé během nočních hodin podléhá velice neblahému vlivu tohoto pole (viz také Pentagram 5/2010), stane se pro něho aktuální otázka: Jak se lze těmto vlivům bránit?

Evangelium Pistis Sofia, knihy Spasitele, to představují ve svém stylu vyprávění tak, že Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání, oděn nádherným světlem původního mystéria, prochází zdola nahoru přes všechny sféry a domény našeho Univerza. Přitom odebírá všem archontům a eonům – principům moci a silovým koncentracím této přírody – třetinu jejich síly. Tím se zmenšuje vliv archontů a eonů na magnetický systém mozku a v určitém momentu ustane úplně.

Jinoch s vonnou mastí a plátnem, symboly očisty a obětování. Reliéf ve stylu doby achajmenovských králů, nalezený v královském paláci Xerxese v Persepolis, 6. stol. před Kristem

Jinoch s vonnou mastí a plátnem, symboly očisty a obětování. Reliéf ve stylu doby achajmenovských králů, nalezený v královském paláci Xerxese v Persepolis, 6. stol. před Kristem

Minulost v nás ustavičně hovoří Jako mikrokosmy máme za sebou od ranního úsvitu pádu úžasně dlouhou minulost. Historie této minulosti je zaznamenána v magnetickém systému naší aurické bytosti. Výsledek minulosti k nám mluví přes magnetický systém mozku. Jsme svázáni s miliardy let starou minulostí, která vybudovala a udržovala náš mikrokosmos. Proto je pochopitelné, že čas od času se v nás ozývají hlasy všech archontů a eonů této přírody. A mnoho z nich ještě nyní v naší bytosti převládá.

Naše biologicko-intelektuální bytost – náš přírodní stav – je na nich plně závislý. Určují naše momentální rozumové jednání a kulturní úroveň. Jejich vliv se projevuje v umění, vědě a náboženství, stejně jako ve způsobech chování společnosti a politických, sociálních a ekonomických snahách. Také náš charakter, naše biologické instinkty a potřeby, naše projevy vůle, tedy veškeré naše chování je řízeno a určováno archonty a eony, takže musíme konstatovat nejen: „Jsme z této přírody“, nýbrž přesněji musíme říci: „Jsme z eonů této přírody.“

Vznik eonu podle Goetha

Hans Christof Binswanger (80) analyzoval ve své knize Peníze a magie moderní ekonomii, a sice na základě Goethova Fausta. Pro tuto tragédii zvolil Goethe (1749–1832) jako základ alchymistu Fausta ze 16. století, který prodal svou duši ďáblovi, aby získal moc a požitky. Goethe, velký, předvídavý duch rozpoznal, jaká pokušení a nebezpečí jsou skryta ve vyvíjející se ekonomii. Faust v jeho dramatu je člověk, který hledá štěstí a naplnění. Ale nenachází nic z toho, co mu Mefistofeles slíbil výměnou za jeho duši, ani v lásce k Markétce, spojené spíše s jeho žádostivostí rozkoše, ani na cestě mytickou říší duchů. Na konci svého života obdrží Faust od císaře právo získat „u moře kus země ohrazením“. Přeměna na ekonomicky užitné území se děje na úkor starého manželského páru Filemona a Baucis, jejichž domeček a zahrada byly bezohledně obětovány projektu těžby. „Hrůzou zemřeli,“ říká se. Avšak v tom okamžiku, kdy si Faust myslí, že dosáhl svého nejvyššího cíle, oslepne. Slyší kopání dělníků a myslí si, že našli nové území. Ve skutečnosti ale kopou jeho hrob. To, že Mefisto přesto nakonec nezíská Faustovu duši, souvisí s Goethovým optimistickým pohledem na člověka. Viděl zlo jako dynamickou část síly, která neustále vyvolává dobro. Když se Faust při prvním setkání ptá Mefista, kdo že je, ten odpovídá: „Část oné síly, která stále chce zlo a neustále tvoří dobro. […] Jsem část části, která na počátku byla všechno, část temnoty, která zplodila světlo.“ Faustova duše byla nakonec zachráněna vyššími silami, což Goethe vysvětluje těmito slovy: „Kdo se neustále usilovně snaží, toho můžeme zachránit.“ Binswangerův pohled na tragédii je fascinující. Zabývá se mezi jiným scénou v císařském paláci, ve Faustovi II, prvním dějství, ve které jde o sehnání peněz. Aby zajistil bankrotujícího císaře novými finančními prostředky, nechá ďábel, Mefistofeles, natisknout papírové peníze s císařovým vlastnoručním podpisem. Zástavou je přírodní bohatství, které se ještě nachází v podzemí císařovy říše. A tak se něco – papír, který nemá zvláštní hodnotu – stane platebním prostředkem, stimulantem ekonomie.Binswanger to vyjádřil takto: „Moderní hospodářství, ve kterém tvorba papírových peněz hraje centrální roli, je pokračováním alchymie jinými prostředky.“ Jeho kniha byla velmi brzy vydána znovu. Má název Peníze a magie a začíná větou, že především Faust II je největší měrou aktuální. Goethe na začátku 19. století předvídal to, o čem jsme v současnosti všichni přesvědčeni, totiž že hospodářský růst je nejdůležitějším měřítkem vnějšího vývoje lidstva. „Obzvláště v dobách krize je Goethovo mistrovské dílo klíčovým textem,“ vysvětluje Binswanger.

Tvoříme si vlastní bohy

Proto se ptáme ještě jednou: „Co nebo kdo jsou archonty a eony, jak je nazývá gnostická filosofie?“ Jsou to silové principy a koncentrace sil, určitá elektromagnetická napětí a vztahy, které se vyskytují v tomto světě. Můžeme k tomu uvést následující příklad:

Představte si, že se nacházíte na neobydleném a nehostinném ostrově. Nemáte k dispozici ani přístřeší, ani oděv, ani oheň. Jste jen biologická bytost s biologickým vědomím, které si je vědomo jen toho, že existuje. Svět kolem vás je studený, drsný, nepřátelský a krutý. Proto u vás začne působit pud sebezáchovy, boj o existenci. Nemůžete se tomu vyhnout, je to základní zákon přírody. Na této základní bázi se postupně vyvíjí rozumové vědomí. Začíná se vytvářet paměť, v níž se zaznamenávají negativní výsledky boje o přežití. Účelem toho je vybudovat z uložených zkušeností myšlení, s jehož pomocí mohou být negativní následky boje o přežití proměněny v pozitivní.

Každý člověk usiluje o pozitivní výsledky v této přírodě. Na základě jeho biologických potřeb je toto usilování v prvé řadě aktivita mozku. Člověk si vymyslí plán jak zachovat sebe sama. Když je mentální koncepce hotova a on na ní i nadále pracuje, roste tato koncepce v jeho dechovém poli a v určitý moment ho ovládne. Člověk je svým plánem naplněn.

Tak si stvořil svůj malý archont, přírodního boha. Záření elektromagnetického pole této přírody byla podle zvláštního vzorce transformována na speciální elektromagnetický princip, který se zabydlel v mikrokosmu. Narodil se individuální přírodní bůh!

Jestliže se do plánu sebezachování zapojuje stále více lidí, společně stvoří mocného přírodního boha. Potom vznikne zvláštní velké elektromagnetické pole, jehož síla je mnohem účinnější než síla jakéhokoliv individuálního archonta. A s mocnější silou se může plán sebezachování částečně uskutečnit. Přírodnímu bohu je vzdávána úcta za úspěchy a na plánu se pracuje dále trojím způsobem:

– vzniká kult archonta

– vyvíjí se náboženské umění pro podporu kultu

– pěstuje se věda ke zlepšení ještě ne docela uspokojujících výsledků.

Usiluje se tedy dále, aby se plán zdokonalil. Tak se ukazuje, že se umění, věda a náboženství vyvíjejí z primárního biologického pudu sebezáchovy. Člověk může být z pohledu náboženství věřící nebo nevěřící. Ve vztahu k archontům v tom není žádný podstatný rozdíl. Jeden věří v takové archonty, druhý v jiné. Každý věří v ten svůj.

Má pak lidstvo vůbec nějakou možnost? Což neudržuje každý člověk stav archontů a eonů?

Chování archontů

V důsledku dynamické mentální potravy, kterou archonty dostávají, rostou rychle. Existuje jeden přírodní zákon: stejné přitahuje stejné, a to i tehdy, když se to vzájemně potírá. Elektromagnetické koncepce se na vyšší úrovni spojují, pokud jsou jejich vibrace stejné. Principy síly se shlukují do silových koncentrací. To znamená, že archonty se shlukují do eonů. Eony jsou oblaka archontů se stejnou vibrací. A považujeme-li archont za přírodního boha na planetární úrovni, potom je jasné, že eon je přírodní bůh univerzálního formátu, interkosmický bůh. Když lidská perioda trvá sdostatek dlouho, nakonec se Univerzum odzdola naplní silami biologických instinktů, pudů a útrap, ze kterých povstává mocná protipříroda.

Protipříroda? Ano, neboť všechny tyto archonty a eony jsou důkazem úděsné bídy a celkově nouzového stavu lidstva.

Má pak lidstvo vůbec nějakou možnost? Což neudržuje každý člověk stav archontů a eonů?

Uvažujme o řešení tohoto problému. Ukazují se dvě řešení: jedno negativní a druhé pozitivní.

V této dialektické přírodě existují základní elektromagnetické skupiny záření, které s určitou pravidelností rotují a působí svými vlivy. Probuzením archontů a eonů jsou však tato záření a jejich vlivy vychýleny ze svých drah a rozptýleny. Lidstvem způsobené elektromagnetické transformace vedou v dialektickém životním poli k disharmonii, která se neustále projevuje. Lidmi stvoření bohové jim tedy přinášejí způsob „pomoci“, která vzbuzuje jistou pochybnost. Protože lidské plány se dají splnit vždy jen částečně, je pochopitelné, že kultivace archontů a eonů pokračuje, musí pokračovat. Nepřetržitým kulturním vývojem nutně vzrůstá disharmonie vůči základnímu magnetickému poli. To pokračuje, až je dosaženo určité hranice a nastane krize.

Základní magnetické pole souvisí s celým Univerzem. A protože je silnější než vzájemně seskupená oblaka eonů, pak když je dosaženo bodu krize, neproudí již univerzální síly do eonských sil jako transformující síla, nýbrž nastává opak: dochází k velké očistě. A to se periodicky opakuje. Tímto způsobem je síla eonů oslabována. Jak se říká v Pistis Sofii, jsou oloupeni o třetinu své síly. To kromě jiného znamená, že zemský magnetický systém je odtržen od svých archontů a eonů. Potom už na člověka nemohou silově působit a člověk jejich prostřednictvím také ne. Možná si myslíte: „To je přece výborné!“ Ale máme v této situaci něco, co bychom mohli dát místo nich? Když je zničeno dílo eonů, musí se lidstvo vrátit k původnímu biologickému počátku dialektiky. Potom bude opět nastolena harmonie se základními silami. A člověk bude jako předtím, protože z něho opadne umělá kultura. Zůstane jen holý biologický člověk, protože civilizace bude zničena.

Existuje jedno východisko

Tento návrat je krajně dramatický. Člověk dosáhne určité hranice a pak se vrací zpět k výchozímu bodu. Vytvořil mnoho bohů. A během toho, co je tvořil a sloužil jim, připravoval, aniž by to věděl, zároveň jejich smrt.

 

Pokud chceme uniknout tomuto osudu, který jsme jako mikrokosmos již mnohokrát zažili, musíme se vydat jinou cestou, cestou třináctého eonu.

Třináctý eon je jediný, kterému v hodinách krize a v nevyhnutelném okamžiku obratu nebude odebrána žádná síla, jak je to řečeno v Evangeliu Pistis Sofie. Proto může jen třináctý eon a ti, kteří patří k jeho systému, pokračovat ve svém kulturním vývoji.

V Pistis Sofii se hodně hovoří o sférách. Sféry archontů a eonů jsou sice také přírodní síly, ale jak jsme řekli, nejsou vysvětlitelné ze základního dialektického Univerza, ačkoli pomocí jeho zákonů vznikají a působí. Archonty a eony můžeme považovat za lidstvem stvořené elektromagnetické transformátory. Nutí základní proudy dialektické přírody nechat se jimi transformovat, usměrňovat a měnit.

Tak se v Univerzu vyvíjí zcela přirozený a periodicky se opakující konflikt. Jakmile moc archontů a eonů překročí určitou hranici, dochází k interkosmickému převratu, aby se porušená rovnováha, která se týká veškerého makrokosmu, znovu srovnala. Jedním z následků takového konfliktu je odejmutí třetiny síly archontům a eonům. Tím je záměrně zničeno spojení mezi lidstvem a archonty a eony. Lidstvu naprosto cizí magnetické vibrace s úplně jinou vlnovou délkou a napětím ruší tisíce let staré spojení mezi magnetickým systémem mozku a aurickou bytostí na jedné straně a přírodními bohy na straně druhé. Tak bude lidstvo odděleno od svých mentálních výtvorů. Vzestupná křivka kultury se promění v úpadek. Dílo eonů, tedy kultura lidstva, zanikne a lidstvo se vrátí k prapůvodnímu počátku. S tím je spojena ztráta paměti, protože celá síť magnetických bodů v aurické bytosti a v osobnosti pohasne. Člověk se zase stává pra-člověkem.

To pokračuje až k biologickému minimu. Univerzum, náš přírodní řád, je potom očištěn od archontů a eonů. A v určitém okamžiku začne nový kulturní vývoj. Kolo se opět otáčí vzhůru, a jednoho dne se opět začne točit sestupně. Kolikrát to člověk jako mikrokosmos už zažil?

„Vaše zlato není naše zlato”

Podle pověsti byl Faust alchymista. Goethe vnímal moderní hospodářství, v němž tvorba papírových peněz hraje hlavní roli, jako pokračování alchymie jinými prostředky. Tisk papírových peněz má jistý magický charakter. Binswanger k tomu říká: „Znamením magie je, že se něco stane bez námahy, bez nasazení a velmi rychle a bez omezení. Vzpomeňte si na kouzelníka, který obratem ruky vytahuje z rukávů téměř nekonečné množství šátků. V moderním hospodářství se místo olova ve zlato proměňuje papír v peníze. Tato tvorba papírových peněz přechází v moderním hospodářství k vytváření hodnot bez přirozených hranic.“   To Goethe ukazuje pomocí Mefista, který Faustovi vnukne myšlenku přemluvit císaře, aby nechal natisknout peníze se svým podpisem. Mefisto jako „část oné síly, která chce stále jen zlo“ očekává, že z toho nakonec vznikne inflace a chaos. Faust ale použije peníze kromě jiného na to, aby získal novou zem, a tím stimuloval ekonomii. Tímto způsobem zklame očekávání Mefista, „který chce stále zlo a“ – a nyní opět určitým způsobem – „vytváří dobro“. Kdo nově získané peníze investuje, ve skutečnosti je zhodnotí. To je alternativa inflace. Faustův sen zdánlivě trvá dále. Je to zrcadlo našeho dialektického bytí. Ve Faustovi přenechává císař výsadu vydávání bankovek, a tím vytváření papírových peněz, bankám. A tak je tomu dosud. V současné době banky vlastní licenci pracovat s „účetními penězi“. Stát podporuje to, že si každý může proměnit fiktivní peníze v hotovost. Goethe nechává Fausta říci: „Moc jsem získal já, (totiž) majetek“. Účetní peníze se mohou stát majetkem, realitou. Člověk se povýšil na pána tvorstva. K této vládě nad přírodou patří podle člověka také ovládnutí přírodních sil. Faust sní o tom, využít síly odlivu a přílivu jako neomezený a nekonečný zdroj energie. Neboť, podle jeho mínění, kdo ovládne síly přírody, může vytvářet „hodnoty“, aniž by musel pracovat. Může v takové přírodě věčně žít.   Faust ve své původní sázce s Mefistem vsadil na čas. Rád „svůj čas“ ztratí, když by mohl v nejkrásnějším okamžiku říci: „Setrvej přece! Jsi tak krásný!“ Je totiž přesvědčen o tom, že Mefisto mu nemůže nabídnout nic takového, aby to někdy mohl vyslovit. Když se to přece stane, protože Faust v naději na to, že ovládne síly přírody, řekne: „V tušení takového velkého štěstí prožívám nyní ten nejkrásnější okamžik,“ udeří jeho poslední hodina a padne mrtvý.   Vláda nad přírodou vede ke zničení životního prostředí. To je ta druhá strana mince. Goethe to znázorňuje ve svém Faustovi vyhnáním Filemona a Baucis z jejich idylického života na mořském pobřeží. Tento život „na mořském pobřeží“ můžeme považovat za symbol pobývání na hranici k Vyššímu. Máme sklon vidět v narušení životního prostředí pouze porušení přirozené rovnováhy. Ale ve skutečnosti jde o hraniční linii k původnímu typu člověka: k nesmrtelnému člověku, který patří do jiného světa kde se přírodní síly rozvíjejí podle duchovních siločar.   V alchymii platí Kámen mudrců za prostředek, kterým se proměňuje olovo ve zlato. Ve Faustovi působí kapitál jako Kámen mudrců. Vzniká stále více „mrtvých“ peněz. V jistém smyslu jde o dynamický aspekt kapitalistického systému – a tím o naši přírodu. Naše ekonomie – stejně jako příroda – nemá konečný cíl. Nebudeme nikdy hotovi. Nikdy neuchopíme štěstí, protože spočívá v neustálém rozvoji. Ale to je v materiální oblasti iluzí. Skutečný rozvoj je možný pouze na duševní úrovni, a sice formou vývoje vědomí. Technologický rozvoj a neomezovaná spotřeba k tomu nutných základních surovin jsou pro lidstvo hrozbou a nesou v sobě svůj vlastní, ale i náš konec. Jsme jako Faust, který nakonec pochopí, že šel přes mrtvoly, aby uskutečnil svůj ekonomický projekt – věčné štěstí v tomto světě. Také investiční bankéři se vidí jako mistři Univerza. Avšak tuto roli nemohou splnit. A to vedlo k dnešní finanční krizi.   Ale mnohem více se podobáme další postavě z Goethova díla, čarodějovu učni. Vyvolali jsme síly, které nemůžeme ovládnout. Stejně jako Faust si myslíme, že můžeme uskutečnit trvalý ekonomický růst a nepřetržitý materiální blahobyt. To je červená nit v lidské tragédii. Ale: „Vaše zlato není naše zlato,“ říkají opravdoví alchymisté.

A navrhne plán, který obsahuje připravenost k jakékoliv oběti, i vlastního života, vlastního já

Podstata třináctého eonu Určitá část lidstva naproti tomu dosáhla třináctého eonu. Abychom to mohli pochopit, poslouží nám následující příklad jako hypotéza:

Je tu člověk, který rozmanitostí zkušeností stejně jako utrpením a žalem své slzavé a bolestné cesty je znechucen. Poznal, že všechno namáhání v této přírodě je nadarmo. Objevil, že všechno, co přichází, už tu bylo ve staletích, která jsou za ním. Vyzkoušel a rozpoznal tedy skutečné chování dialektiky.

Právem se tedy domnívá, že toto přece nemůže být cíl lidského bytí. Říká si, že v základu zjeveného vesmíru, jak jej on zná, musí být nějaká chyba. A navrhne plán. Stvoří mentální koncepci vysvobození z přírody, kterou poznal jako přírodu smrti. Plán obsahuje ochotu podstoupit každou oběť pro splnění plánu, i obětovat vlastní bytí, vlastní „já“.

Co nyní podnikne tento člověk? Stvoří archont, ale ne pro udržování této přírody, nýbrž k úniku, k vystoupení z této přírody. A potká lidi, kteří jsou jako on. Také oni hledají smysl života. Nechá je účastnit se na svém plánu osvobození. Spolupracují na tom, takže archont roste.

V určitém daném okamžiku se všechny takové archonty, ať vznikly na světě kdekoliv, spojí do jednoho eonu. Tím je stvořen třináctý eon, ačkoliv je svým způsobem ještě velmi slabý a pozemský.

Co se nyní stane? Mezi novým eonem a všemi jeho účastníky vzniká vzájemné tělesné působení, které podle plánu transmutovaných magnetických sil nutí k činu, k výsledkům.

Ale výsledky nejsou ještě uspokojivé. Z jakého důvodu? Transmutované elektromagnetické napětí ještě nepřerostlo běžné přírodní pole. Proto to může vést jen k takovým výsledkům, které odpovídají dialektické přírodě.

Z pochopení vzniká touha po spáse

Společenství osvobozujícího plánu neztrácí odvahu, nýbrž jde dál. Aniž by měnilo základ své filosofie, koriguje své úvahy. Na základě získaných zkušeností prohlubuje svou filosofii. A přichází okamžik, kdy objeví, že chce-li mít úspěch, pak elektromagnetické síly této přírody nemohou sloužit jako pracovní základ. Následkem toho vzniká, když pohlíží do dálek Univerza, mocná touha po jiné základní životní síle.

Tak z pochopení vznikla první touha po spáse. A z ní se zrodí – byť také ještě elementární – první kontakt s Gnosí, s Boží přírodou, který není vysvětlitelný z přírody smrti. Od té chvíle přijímá třináctý eon nejen síly běžné přírody, nýbrž také síly prapůvodní přírody.

Můžeme říci: Zrodil se Janův eon.

Pak nastávají v tělech těch, kteří patří do nové společnosti, podivuhodné změny. Magnetické systémy aurické bytosti, hlavy a srdce se přizpůsobují této situaci. Tělesně, strukturálně a v samém základu jsou určité cesty opraveny. Vývoj jde dále, byť klopýtavě a s občasným zakopnutím. Pokrok je znatelný. Společnost je prozářena novou radostí. Ovšem sebestřednost já ještě vyvádí pěkné kousky. Prožívá se hledání domova, je nutná nová skupinová jednota, v níž každý může překonat své zaměření na „já“.

 

Mísící nádoba nebo miska na pití, nalezeno v Persepolis

Mísící nádoba nebo miska na pití, nalezeno v Persepolis

Pokračující prací společenství se třináctý eon stále zjemňuje, stále více se shoduje s božským magnetickým jádrem a stále více ztrácí svou pozemskou povahu. Stále více ovlivňuje ty, kteří jsou přitahováni jeho sférou.

V určitém okamžiku je existence třináctého eonu stabilizována. Patří k němu mnoho archontů jakož i velké společenství, které je sice v tomto světě, ale – když se to tak vezme – už ne z tohoto světa. Ve své elektromagnetické kvalitě a druhu už není pozemské.

Když se potom v běžné přírodě vyvine popisovaný krizový moment a všem archontům a eonům je odebrána třetina jejich síly, není třináctému eonu co odebrat, protože netransmutuje žádné dialektické magnetické síly.

Nepoznamenal běžnou přírodu žádným násilím. Proto zůstane neobtěžován a s ním všichni, kteří patří k jeho sféře. Když se tedy vývoj kultury v běžné přírodě začne obracet směrem dolů, bude vývoj každého, kdo patří ke třináctému eonu, pokračovat od síly k síle, od nádhery k nádheře.

Pro ostatní lidstvo se kolo otáčí směrem dolů, k bodu počátku. Když potom nastane nový den zjevení a lidstvo bude opět namáhavě následovat svou kulturní cestu, situace ve zjeveném vesmíru bude změněna. Neboť při předcházejícím dnu zjevení existovala velká skupina třináctého eonu, skupina vykoupených.

Tato skupina nenechá lidstvo na holičkách, protože není zaměřena na vlastní spásu. Spása je už tu!

Tato skupina nenechá lidstvo na holičkách, protože není zaměřena na vlastní spásu. Spása je už tu! Sobeckost neexistuje! Skupina se orientuje na ty, kteří jsou ještě z této a v této přírodě. Posílá k nim vyslance, proroky a osvícené, aby je volali. Když se potom volaní po zkušenostech vydají cestou Jana, musí se jejich společenství spojit s tímto univerzálním společenstvím tak, jako se na řetěz připojuje nový článek.

Tímto způsobem se stává univerzální společenství třináctého eonu stále zářivější, nádhernější, mocnější a mohutnější. Vzestup spasených je stále jednodušší. Proto se říká v Pistis Sofii: „Když oni (= lidé) vyvolají mystéria magie těch (= osvobozených v Kristu), kteří se nacházejí ve třináctém eonu, pak (lidé) je (mystéria) dokončí (splní), protože já (Kristus) jsem z této oblasti (z tohoto nedialektického prostoru) neodňal žádnou sílu.“ 

Článek vychází z Egyptské pragnoze a jejího volání ve věčném nyní, díl I., kapitola 17 a z Gnostických mysterií Pistis Sofie, kapitola 28.