Lis 072010
 

Několik myšlenek k pojmu alchymie

Několik myšlenek k pojmu alchymie

Ve své práci Alchymie ve středověku, v přehledu od 3. století n. l., poukazuje B. D. Haage na dílo Physika kai Mystika. Spis popisuje očistné a zasvěcující procesy jak v alchymistické práci, tak také v nitru alchymistů. Stále se opakující se metafory pro utrpení, smrt a vzkříšení mají své kořeny v mystice starých mýtů a tajemných kultů, které doprovázely lidský život od prastarých časů. Autor shledává, že lékařské umění našlo své místo v alchymii přes arabskou alchymii a poukazuje na zvláštní význam Paracelsa a jeho následovníků. Ti už neomezovali hermetické učení alchymických procesů jen na minerály, ale použili ho dokonce mnohem efektivněji také na rostlinné a živočišné látky. Takto mohli zhotovit „rostlinný kámen“ a „kámen mudrců“. A tak objevili univerzální panaceu, univerzální lék.

Pojem „alchymie“ pochází z překladů arabských textů z 12. století. Zde se nazývala „al-kimiya“ a latinským překladem se z toho stala „akimia“, „aquimia“, „alchimia“, „alchemia“. Albertus Magus (1193–1280) ji nazval „ars nova“, nové umění neboli „alchimia“. D. B. Haage vztahuje slovo „chemia“ podle popisu mimo jiné od Zosima na Knihu Henoch.

V době Sassanidů (224–651 př. n. l.) byla v Egyptě založena akademie Gundishapur a jiná centra vědy. Využívali texty přeložené z řečtiny a jiných jazyků. Byla to písma o filozofii, fyzice, astronomii, geografii, lékařství a také alchymii. Některé alchymistické texty mohou vést k perským a mezopotámským překladům. Přeloženi byli například tito autoři: Thales, Pythagoras, Empedokles, Demokritos, Sokrates, Platon a Aristoteles. Ale také hermetické texty byly přeloženy, mezi jinými Smaragdová deska.

Mnohé arabské rukopisy, které byly zase přeloženy do latiny, si našly cestu ke středověkým alchymistům přes španělský poloostrov.

H. W. SCHÜTT začíná svou historii alchymie ve starém Egyptě. Jde hluboko do pozadí a zjišťuje, že Serapeion (chrám monoteistického boha Serapise) dokazuje, že egyptské náboženství a chrámové umění velmi silně ovlivnily řecké náboženství a filozofii.

Heinrich Khunrath se na ilustracích své dílny z roku 1595 Amphitheatrum Sapientiae Aeternae (Jeviště věčné moudrosti) zobrazuje jako adept duchovní alchymie, který právě jako později rosikruciáni, vzájemně spojuje křesťanskou a hermetickou filozofii

Během pozdního starověku vznikla syntéza náboženství, filozofie a lékařství, která určovala myšlení a poznání raných alchymistů. Prvními, kteří se zabývali farmakologií, byli lékaři.

Řekové si velice cenili egyptského lékařství, obzvláště chirurgie a anatomie. Určité recepty alchymistů dávají poznat řecký vliv. Ingredience jsou uvedeny jak v alchymistických rukopisech tak také v řeckých textech o lékařství. V alchymistické medicíně se experimentovalo s kovy pro léčbu různých nemocí. Rozkladné procesy, fermentace a putrefakce (hnití) hrály v alchymii velkou roli.

Alchymisté byli předchůdci chemiků. V řeči filozofie rosikruciánů 17. století cituje Schütt Rolanda Edighofera: „Výsledek literatury rosikruciánů byl ten, že si mnozí čtenáři v 17. století z velké rozmanitosti poselství rosikruciánů ponechali jen divy a zázraky a s tím spojenou alchymii.“

Jak se v 17. století slučoval ducho­vní postoj rosikruciánů s alchymií a s nově přicházející chemií, s alchymisty a chemiky? Když se zpětně podíváme na alchymii a alchymisty, smíme říci, že pojetí alchymie jako tajemství či jako hluboké moudrosti v rukou pouze několika privilegovaných lidí odpovídá dobře obrazu tradičních alchymistů, ale neodpovídá moderním vědcům. Na druhé straně, neodpovídá patos všeobecné reformace, která měla přece skoncovat s tradicí, obrazu tradičních adeptů? Avšak, různé rosikruciánské rukopisy se vztahovaly k prisca sapientia, k tradici původního vědění, které sahalo zpět až k Adamovi a Mojžíšovi.

PETER MARSCHALL začíná své hledání kamene mudrců v Číně a pokračuje přes alchymii Indie, Egypta, arabských zemí a Evropy až k hermetickému osvícení.

Profesor Zhao Kuang-hua odpověděl na otázku týkající se původu čínské alchymie: „Bylo to nejméně 200 let př. n. l., ale nevíme kde. Alchymie pramenila z taoismu. Každý alchymista je taoista, ale ne každý taoista je alchymista. Alchymie je jedním aspektem taoismu.“

Čínská alchymie je založena na třech základních myšlenkách o kosmu, které také nacházíme v taoismu: koncept chi, yin a yang, a teorie pěti elementů.

Chi je často překládána jako „energie“ a proudí tělem a vesmírem. Proniká vším a může být označována jako životní síla. Hmotné věci jsou složeny z chi, která jim propůjčuje strukturu a vlastnosti.

Tao může být rozděleno na dva principy, yin a yang. Jsou to dvě doplňující se síly, které působí ve vesmíru a jsou podrobeny určitému druhu odlivu a přílivu. V Tao te ťing se mluví o tom, že živé bytosti jsou zahaleny yin a yang. Harmonie jejich života pak také závisí na harmonii obou těchto principů. Tao vytváří z prázdnoty jeden typ energie a dává z ní vzniknout yin a yang. Jejich čínské znaky jsou spojeny s tmou a světlem. Yin je spojován se stinnou, tmavou a severní stranou kopce a yang s jasnou, slunečnou, jižní stranou.

V čínských alchymistických textech je yin zobrazován jako tygr, voda a žena a yang jako drak, oheň a muž. Alchymista usiluje o obrácení původního štěpného procesu z tao na yin a yang. Tím vytvoří opět jednotu v sobě samém a v laboratorním procesu, a dá tak znovu vzniknout zlatému elixíru nesmrtelnosti.

Třetím základním prvkem čínské alchymie je teorie, že všechny procesy a látky ve vesmíru jsou složeny z pěti „elementů” (wu hsing). Teorie pěti elementů jde zpět do 10. století př. n. l. Je nutné si uvědomit, že pět elementů se nevztahuje k pěti druhům hmoty jako u západní koncepce čtyř elementů (oheň, země, voda, vzduch). Čínské myšlení se týká procesů, ne látek. Tyto elementy nejsou pasivní, je to pět mohutných sil v neustále proudícím, cyklickém pohybu. Pět základních elementů lidské bytosti jsou esence, rozum, vitalita (ching), duch (shen) a energie (chi). První dva jsou původci vědomí, zatímco ostatní tři jsou známé jako tři poklady (odstíny).

Je zde také vztah s pěti planetami, viditelnými pouhým okem: Merkur – voda, Mars – oheň, Jupiter – dřevo, Venuše – kov a Saturn – země. Předpokládalo se, že každá planeta má svůj vlastní zvuk, a již od té doby se mluví o „hudbě sfér”.

Kořenem čínské alchymie je víra v komplikovanou a jemnou síť souvislostí mezi částmi vesmíru, které z tao utváří ohromný celek. Je to organický model. Vše nabíjí vše energií. Vše spolupracuje a nic není důležitější než cokoli jiného.

„Tao nebe působí tajemně a skrytě. Nemá žádnou pevnou formu; nesleduje žádná pevná pravidla; je tak velké, že člověk nikdy nedosáhne jeho konce; je tak hluboké, že ho nikdo nemůže prozkoumat.”

Jedinečností alchymie je, že slučuje filozofii a náboženství, psychologii a umění, teorii a praxi, představu a experiment. Alchymie je celostní věda, která se zabývá intelektem, tělem a duchem. Alchymisté nazývají cíl své práce „Opus Magnum“, „velké dílo“ nebo „dílo“. To se týká jak vnější práce experimentování v laboratoři, tak také dokonání vnitřní práce. Žádný experiment v laboratoři se neděje bez mravního a duchovního rozměru. Alchymista pracuje s principy „jak nahoře, tak dole“ a „jak uvnitř, tak vně“. Proměna hmoty zrcadlí vnitřní přeměnu duše.

Alchymická činnost rosikruciánů je lék k uzdravení lidstva

Objevení kamene mudrců je vnější symbol vnitřní seberealizace alchymisty. Odtud jsou dva výklady Alchymie, „exoterický“ a „esoterický“. Podle exoterického výkladu je alchymie praktická věda přípravy látky v kámen mudrců, s kterým může být proměněn kov ve zlato a prodloužen život. Tento aspekt hraje klíčovou roli v historii a vývoji vědy.

Pro esoterickou tradici je přeměna ve zlato symbolická činnost. Ta stojí za námahu člověka, oduševnit svou podstatu a tak zhotovit zlato duchovního osvícení. Od nejstarších dob má esoterická tradice předávat pravdy o složení světa, místu lidstva ve vesmíru, povaze ducha a cíli ­života.

Známí alchymisté byli mezi jinými Paracelsus, otec moderní farmacie, Jan Baptist van Helmont, který dokázal existenci plynů, Johann Friedrich Böttger, objevitel porcelánu v Evropě a Robert Boyle, který položil základy moderní chemie. Pozoruhodné je, že také Isaac Newton často hloubal nad alchymistickými rukopisy.

NÁZOR DUCHOVNÍ ŠKOLY KŘÍŽE S RŮŽÍ na alchymii vyjádřil Jan van Rijckenborgh takto: „Na alchymii jsou dva názory: v jednom jde o proměnu kovů, také o výrobu zlata z neušlechtilých kovů a v druhém o duchovní proměnu kovů, o zlato ducha. Toto zlato musí být osvobozeno z nízkosti a pozvednuto k výšinám. První pohled je nesprávný, druhý obsahuje jako velký cíl člověka pravdu. To ale ještě nic nevypovídá o alchymii rosikruciánů.

Co je alchymie? To se stává zřejmé, když odstraníme zastření. Žije­me v chemické sféře hmotného světa, v nadiru hmoty. Tento svět je sloučeninou elementů, sil, nerostů a kovů. Je pronikán duchovní esencí: silou Krista. Úkolem této duchovní energie je trvale obnovovat hmotný svět v jeho původní čistotě a pohánět ho v jeho rozvíjejícím se životě. Kristus k tomu využívá pomoci západní školy mystérií. Za každým procesem obnovování a rozlamování stojí řád Kříže s Růží, který je horečnatě aktivní v každé oblasti ve službě Kristu. To je alchymie rosikruciánů.

Alchymistické děje rosikruciánů ovlivní všechny oblasti vědy, umění a náboženství. Jde o osvobození zlata ducha, o vývoj lidstva. Alchymistická činnost rosikruciánů působí jako lék k uzdravení lidstva.

PŘEHLED O ALCHYMII by byl neúplný, kdyby nebyly zmíněny některé práce Carla Gustava Junga. Velmi se zajímal o alchymii a využil ji na psychologické úrovni. Jeho poznatky byly průkopnické a jsou stále ještě důležité pro jím inspirovanou psychologii a filozofii. Těmito pracemi jsou Psychologie a alchymie, nakladatelství Rascher, Zürich 1944 a Mysterium Coniunctionis, 2 svazky, nakladatelství Rascher, Zürich 1956.

Tyto práce pojednávají o oddělení a sjednocení protikladů na podvědomé nebo duševní úrovni, jak jsou symbolicky vyjádřeny v alchymistické práci. C. G. Jung nachází shodu mezi úsilím o „kámen mudrců“ v alchymii a Kristovou ideou.

Použitá literatura:

Bernard Dietrich Haage, Alchimie im Mittelalter, Ideen und Bilder von Zosimos bis Paracelsus, Artemis und Winkler, Zürich, 1996

Peter Marshall, The Philosopher’s Stone, Macmillan, 2001

Jan van Rijckenborgh, Das Bekenntnis der Bruderschaft des Rosenkreuzes, Rozekruis Pers, Haarlem, 1984. Také v mnoha jiných knihách tohoto autora je pojednáváno o tomto tématu.

Hans Werner Schütt, Auf der Suche nach dem Stein der Weisen, Die Geschichte der Alchemie, C. H. Beck Verlag, Munich, 2000